Kniha rakouského vědce Liessmanna Teorie nevzdělanosti

Příspěvek, hlavně citace z jedné knihy nejen o vzdělání a vzdělávání

Konrad Paul Liessmann: Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Academia, 2008, 4. dotisk 2011. Poučná kniha nejen pro pedagogy a učitele. (Je mezi tím rozdíl)

Zajímavá kniha k přečtení:

Autor knihy, K. P. Liessmann (*1953) byl v Rakousku v lednu 2007 vyznamenán titulem „Vědec roku 2006“.

Kniha „Teorie nevzdělanosti“ je stručná (128 str.) kniha, plná myšlenek. To není fráze, kniha přináší mnoho podnětů pro každého, kdo se zabývá vzděláváním. Má devět kapitol: Kdo bude milionářem aneb Všechno, co musíme vědět“, „Co ví společnost vědění“, Vzdělanost, polovzdělanost, nevzdělanost“, „PISA – honba za pořadím“, „Jakou váhu má vědění?“, „Boloňa – prázdnota evropského vysokoškolského prostoru“, „Elitní vzdělání a antiosvínství“, „Sečteno a podtrženo: hodnota vědění“, „Skončeme s reformou vzdělání“. Posledních několik pár stránek obsahuje citace literatury.

Kniha je zdrcující kritikou toho, co pozorujeme, slyšíme a vidíme i u nás. Tedy neustálé žvanění o společnosti vědění, podpoře vzdělání a vědy. Stačí ocitovat pár frází, které kritizuje autor knihy, přímo z jeho knihy: „Vědění a vzdělání jsou, jak se tvrdí, nejdůležitějšími zdroji Evropy chudé na nerostné zdroje, a ten, kdo investuje do vzdělání, investuje do budoucnosti“.

Hned na první stránce v předmluvě se čtenář dozví, jak dospěl autor k názvu knihy. Cituje Wilhelma von Humboldta, jeho knihu „Teorie vzdělání člověka“ a na druhé straně knihy (očíslované čís. 10) píše o Theodoru W. Adorna, který v roce 1959 vydal v Německu knihu „Teorie polovzdělanosti“, který ve své knize uvedl, že humanitní vzdělání u lidí, jimžř se neposkytnou nutné předpoklad - především dostatek volného času – degraduje na polovzdělanost.

Autor knihy Liessmann tedy zřejmě dospěl k závěru, že od té doby jsme udělali (v celé Evropě?) krok „vpřed“ - k nevzdělanosti.

1. kapitola autor staví do protikladu oblibu vědomostních soutěží (nejen v Německu) typu Kdo bude milionářem (v SRN v soukromé televizi) či Milionová show (v Rakousku na veřejnoprávní stanici). Není to jen o soutěživosti, na vlastní kůži (jako docela úspěšný soutěžící v podobných českých soutěžích – Riskuj a AZ kviz atd.), jsem se přesvědčil, že to je někdy nejjednodušší věc, jak si poctivě vydělat za půl hodiny relativně velkou sumu. Vzdělání je také společenský rozhled a přehled, a tak i když otázky jsou kladeny bez kontextu, jak uvádí autor knihy, a mnohdy soutěžící postupuje vylučovací metodou, tak většinou výsledek vypovídá i o tom rozhledu úspěšného soutěžícího.

Ale je pravda, že i u nás někdy učitelé „zatraktivňují“ výuku a zkoušení podobým způsobem organizováním podobných kvízů. Zažil jsem to jako žák i jako učitel.

Autor knihy cituje zmíněného Adorna a jeho pokus demonstrovat na Spinozově Etice, že skutečné vzdělání je nejen znalost této knihy (Etiky), ale o kartéziánskou filozofii a její kontext, tedy přiměřené pochopení. Liessmann uvádí, že vědění se v rámci televizní kultury '“projevuje především z hlediska toho, jak je schopné ohromit...Zvědavost opatří ..k nejvýznamnějším hnacím silám procesu poznání“. Cituje dále Ludwiga Wittgensteina: který nazval „povrchní zvědavost na nejnovější vědecké objevy jednou z nejhanebnějších tužeb moderního člověka“

Všichni víme, že i u nás se prosazují nejrůznější „Tipy a triky, jak se stát hvězdou konverzačního umění, nejrůznější zkrácené verze známých knih (alespoň u části populace). Jak uvádí autor knihy, už v 17. stol. byly v německy mluvících zemích úspěšné pomůcky konverzačního umění „Frauenzimmer-Gespraechigespiele atp.

Ve 2. kapitole autor knihy ironizuje „všudypřítomný termín společnost vědění¨ a ukazuje, že tomu je dnes spíše naopak. Uvádí, že „patří k paradoxům společnosti vědění, že nemůže dosáhnout veškerého poznání, tedy pravdy nebo přinejmenším závazného pochopení. V této společnosti se už nikdo neučí proto, aby něco věděl, nýbrž jen kvůli učení samotnému. Neboť veškeré vědění, jak zní krédo právě společnosti vědění, rychle zastarává..“. Autot knihy považuje za výstižnější termín pro popis naší společnosti termín „dezinformační společnost“ než termín „informační společnost“. Vidíme i u nás, že „nejen studenti rostoucí mírou zaměňují mechanické okopírování seminární práce za samostatné vypracování. Stačí si promítnout snahu našich novinářů odhalit politické prominenty, jak docela sprostě opisují.

Odmítá, že „by až dnes byly minulostí doby, kdy jedna fáze života byla určená vzdělávání a jiná fáze výdělečné činnosti“ Liessmann uvádí, „že tomu tak nebylo nikdy. Právě antický pojem moudrosti - sophia – se vnímal jako rezultát získaných vědomostí.. který lze teprve po dlouhém životě sloučit ve skutečnou jednotu ...Celoživotní učení však nestačí. Jde o to naučit učitele, jak mají žáky učit se, celoživotně se učit.. Prezentace společnosti vědění navozuje představu, i když to není výslovně řečeno, že jiné formy společenského uspořádání nikdy nekladly takový důraz na vědění jako ta dnešní. Taková dikce je pochopitelná, jen když se míní určitý typ vědění... To, co odlišuje moderní společnost od těch dřívějších, je ambíce, že „vědecky¨ získané a zprostředkované vědění lze objektivně zkoumat... Tento typ vědeckého poznání, ne vědění jako takového, charakterizuje moderní civilizaci. .. A jen co je společnost vědění prohlášena za novum, už se hlásí ke slovu historici, kteří ji datují přinejmenším do raného novověku.

Kap.3 Vzdělanost, polovzdělanost,nevzdělanost

...Slyšíme,že staré pojetí vzdělání a vzdělávácí instituce se musí nahradit novými. Ůkoly škol a univerzit se prý změnily.. všichni univerzitní reformátoři blízcí hospordářské sféře ..by chtěli ze škol vymýtit faktografické vědění a místo vzdělanostní zátěži vyžadují přiblížení praxi a flexibilitu.. Reformátory vzdělání všeho druhu pojí jediné, a to nenávist k tradičnímu pojetí vzdělanosti. Je jim ..trnem v oku, že by lidé mohli získat vzdělání neúčelové, souvislé, obsahově ukotvené v tradicích velkých kultur, které by je nejen formovalo, ale také by jim umožnilo nezávislost na diktátu doby a módních vlnách..

Pravidelnému vyhlašovanému katastrofickému stavu vzdělání se tak čelí velkými lžemi. Velkými lžemi se lže o skutečných možnostech a smyslu vzdělání.. MEZERY VE VZDĚLÁNÍ TZV. POLITICKÝCH ELIT, JEŽ SE PROJEVUJÍ V NEJJEDNODUŠŠÍCH HISTORICKÝCH A KULTURNĚ POLITICKÝCH OTÁZKÁCH, JSOU NEPŘEHLÉDNUTELNÉ..(velká písmena K. V., neplatí to evidentně jen v Rakousku či Německu)

… Proti humanistické koncepci vzděláná neobstojí námitka, že organizačně je možné ji uskutečnit jen zčásti a jako ideál je nedostažitelná. .. Ztrotoskání humanistických požadavků na vzdělání konstatoval už ovšem Friedrich Nietzsche: „gymnázium [vychovává] podle původního konceptu nejen ke vzdělání, ale i k učenostia, a v nejnovější době [nastává] změna, jako by už nechtělo vychovávat k učenosti, nýbrž k žurnalismu. ..

Autor knihy pokračuje: To, čeho se Nietzsche obával, už samozřejmě nastalo. Dnešní gymnázium nejen vychovává k žutrnaliastice, ale také pomocí žurnalismu. Medíální výchova se tomu říká.

O něco dál kritizuje autor knihy jednostranně zaměření vzdělání zaměřené na praxi: „Dnes se z tohoto poznatku vyvozuje protikladný závěr: Vše, co nějak nesouvisí s praxí a není jí obroušené, se vůbec nemusí učit. Proto taková nenávist k oborům, v ncihž lze poznat a procvičit formy myšlení, oborům, které nemají žádný bezprostřední vztah k praxi, tedy klasická filologii, filozofie, matematika, klasická literatura, umění a hudba.

U nás se, zdá se, politikové alespoň shodli na matematice, jako součásti povinné státní maturity. Jestli budou ovšem znalosti žáků a studentů u této zkoušky založené na vnitřním porozumění? Sotva.

Autor pokračuje: Odklon od myšlenky vzdělání se ukazuje nejzřetejněji tam, kde to možná nejméně předpokládáme – v centrech vzdělání samotných. ..indikátorem je od jisté doby realizovaný přesun tzv. Cílů vzdělání na schopnosti a kompetence. Ti, co vyhlašuji schopnost týmové práce, flexibilitu a ochotu komunikovat za cíle vzdělání, vědí o čem mluví – mluví o suspendování jakékoliv individuality, jež byla kdysi adsresátem i akérem vzdělání.

Vzdělání by především mělo rozvíjet individiualitu, kde není skutečn vzdělání, tam není indidiualita, a tam je stádní myšlení.

Autor končí kapitolu: V rychle se proměňujícím světě, v němž kvalifikace, kompetentnost a obsahy vědění údajně stále mění, se „nevzdělanost“, tedy rezignace na závazné duchovní tradice a klasické vzdělání, stala ctností, která jednotlivci umožňuje rychle, flexibilně a bez zatížení „vzdělanostním balastem“ reagovat na neustále se měnící požadavky trhu... To, co se realizuje ve vědění společnosti vědění, je sebevědomá nevzdělanost.

V dalších kapitolách autor kritizuje zjednodušení vzdělání a hodnocení vzdělávání na sledování výsledků nejrůznějších testů PISA atd.

Není tomu tak dávno, kdy jsme viděli v seriálu Beverly Hill 90210, jak se studenti amerických škol učili tak, že se učili testovat.

V kapitole 5 se věnuje Immanelu Kantovi, jedinému německojazyčnému filozofovi nesporného vědeckého významu (dle názoru autora knihy). Porovnává přístup Kanta s požadavky na dnešní vědecké pracovníky a konstatuje, že můžeme mluvit o štěstí, že univerzita v Královci nemohla ještě praktikovat metody evaluace, které se v současnosti všude prosazují.

Jakmile člověk ví, co se od něj očekává, očekávání naplní.

(viz moje slova o testování v seriálu Beverly Hill, kde se studenti snažili naučit testům studijních předpokládů).

Má-li se víc publikovat, tak se vice publikuje, má-li se zvýšit science citation index a journal impact factor, stane se tak, ať už jakýmkoliv způsobem...

..Způsob, jakým se dnes vědění prezentuje, je také možné chápat jako rostoucí pohrdání věděním. Nešvar, který je možné pozorovat nejen při firemních prezentacích, ale který se stále šiří při vědeckých sympoziích a na univerzitách a jejichž jádrem je to, že se jednoduché věty a nabubřelé pojmy promítají přes power-point a pak je přednášející prostě předčítá, , je projevem pohrdání posluchači a absolutní ztrátou toho, čemu se říkalo přednášková kultura....

... Pokud dávají na takové koncepty podnikatelé, je to jejich věc.. Ale když se univerzity, které mají takřka tisiciletou zkušenost s metodami, jak nákladat s věděním, řídí ...zcela prostoduchými ideologiemi podnikáním, je to projev neschopnosti.

V další kapitole nazvané „Skončeme se reformou vzdělání“, autor knihy kritizuje permanentní reformy a reformátory.

„Reforma“ se stala už zaklínadlem, které zsáhlo všechny oblasti sociálního, politického a kulturního života. Reformní frazelogie se uhnízdila všude, v myšlení i jazyce, napadá základní školy stejně jako univerzity.

Stačí si to dát do kontextu naší země. Každá naše vláda slibuje reformy. Cca 21 let se reformuje školství, soudnictví, armáda, sociální péče, policie.

Málokterý pojem se však v průběhu své historie prodělal takové proměny, jako právě reforma. Slovo reformovat, které bylo v 15. století přejaté z latiny, znamenalo původně vrátit něčemu, co hrozilo vymknutím z řádu, opět původní „formu“

Autor pokračuje:

….Když se dnes mluví o reformách, zpravidla se předpokládá pravý opak. Odbourání státu, privatizace, ochota přijmout riziko, individuální zodpovědnost a individuální zajištění péče ve stáří, flexbilizace, krácení sociálních výdajů, zvyšování přispěvku na sociální pojištění.

Slyšíte naše politiky?

...Reforma pro reformu ovšem žádné důvody neptřebuje. Vědci jsou tedy placeni, aby instituci permanentně reformovali, místo, aby svou energii věnovali výuce a výzkumu. ...Cokoliv se nezdaří, je proto jen záminkou pro další reformu.... Je možné, že ti, co káží o společnosti vědění, tomu nesmyslu sami nevěří, ale tuto ideologii jen cynicky šíří, aby podpořili obchody svých pánů

RNDr. Karel Vašíček

exučitel matematiky, exprogramátor

www.mathpublishing.eu