Ke snížení produkce kysličníku uhličitého pro záchranu planety jsme povinni využít každou možnost, která se nabízí. S výjimkou energie z jádra, ovšem.
V sobotu jsem měl opět tu čest cestovat autem po rozestavěné dálnici D1 a něco mě napadlo. Zkusme malý výpočet vycházející ze skutečnosti, že cestovní rychlost je v rozestavěných úsecích zpravidla snížena na 80 km za hodinu.
(1) Předpokládejme, že při cestovní rychlosti 80 km za hodinu dochází ke snížení spotřeby nafty i benzínu o jeden litr na ujetých 100 km.
(2) Po dálnici D1 mezi Prahou a Brnem denně projede přibližně 50 000 automobilů.
(3) Dálnice D1 mezi Prahou a Brnem měří 200 km, ale protože auta ne vždy jednou mezi oběma krajními destinacemi, uvažujme průměrný nájezd 100 km.
(4) Rozkopaná je asi třetina D1. Tedy 33 km každé z denních 50 000 aut jede sníženou, klimaticky šetrnější rychlostí.
(5) Celkovou úsporu paliva za jeden rok tedy spočítáme následovně: 365 * 50 000 / 3 rovná se přibližně 6 milionů litrů, což přibližně představuje úsporu 12 000 tun kysličníku uhličitého. A to není málo.
Závěr
Rozkopaná dálnice D1 v úseku mezi Prahou a Brnem přispívá ke snížení produkce klimaticky škodlivého skleníkového plynu, kysličníku uhličitého. Uspoří se přibližně 12 tisíc tun CO2 ročně (v mých výpočtech se jedná spíše o spodní odhad). Kdybychom rozkopali D1 v celém úseku z Prahy do Brna, ročně ušetříme téměř 40 tisíc tun CO2. Na to už by mohli slyšet i v Bruselu.
