Kreacionisté mladé Země (dále jen kreacionisté) si často v přírodních vědách nevidí ani na špičku nosu. Měli by se pozorování přírody věnovat trochu prakticky, nejen skrze ideologickou mlhu kreacionistické propagandy.
Přejme kreacionistům světský koníček, který by je od povolnosti vůči kreacionistické indoktrinaci přivedl trochu blíž k reálné přírodě. I kreacionista by namísto věčného hledání náboženských pravd mohl občas zabloudit do světa skutečné vědy a zkusit ji vykonávat vědecky poctivě.
Musíme ovšem upozornit, že ne každý vědecký obor je pro kreacionistu automaticky vhodný. Například kosmologie se dosti nehodí pro lovce citátů, který není schopen pomocí středoškolských znalostí propočítat ani jednoduchý fyzikální model. Václav Dostál (jinak patrně slušný člověk, který nám jinověrcům na potkání sprostě nenadává a nevyhrožuje peklem) zásadně odmítá velký třesk a detekci gravitačních vln vytrvale považuje za chybu přístrojů. Z jeho "vědeckých" pojednání, občas Pavlem Kábrtem publikovaným i na webu kreacionismus.cz, se mi občas dělalo fyzicky nevolno. Nepřekvapuje, že tento amatérský kosmolog nepochopil ani tak primitivní úlohu, jakou je exponenciální růst lidské populace (viz Exponenciálové).
Chce to prostě nesedět u internetu. Je třeba vyrazit ven, na čerstvý vzduch, a zvolit obor na amatérské úrovni zvládnutelný, kde amatérské výsledky mohou být někdy zajímavé i pro profesionály, případně veřejnosti odhalit něco krásného, co dosud zůstávalo stranou pozornosti.
S příchodem digitální fotografie jsem začal fotografovat houby. Ne že bych houby předtím neznal, ale najednou se přede mnou objevil nový svět a chtěl jsem vědět víc, chtěl jsem poznat každou prašivku, která se mi mihne před objektivem, vědecké jméno, taxonomii, ekologii. Proč by něco podobného nemohl zkusit kreacionista?
Někdo pozoruje ptáky, jiný fotografuje brouky, motýly nebo kapradiny. Podobné aktivity prospívají společnosti i jedincům a domnívám se, že kladné efekty jsou dosti nezávislé od subjektivního světonázoru. Co takhle lichenologie?
Svět lišejníků je fantastický. Některé makrofotografie jsou jako z jiné planety a stále je, co objevovat. Zejména dutohlávky (Cladonia) hýří tvary a barvami.
Ze školy víme, že lišejníky jsou symbiotické organismy, kde pletivo houby zajišťuje a chrání prostředí pro fotosyntetizující jednobuněčné řasy nebo sinice.
Houba (většinou z hub vřeckovýtrusných) a řasa (sinice) jsou organismy značně nepříbuzné. Samotná houba se pohlavně rozmnožuje pomocí výtrusů, nový organismus má však velké problémy potkat při svém vývoji buňku fotosymbionta. Lišejníky proto vyvinuly celou škálu rozmnožovacích možností a variant, které by mohly i kreacionistům ukazovat na možnosti evoluce.
Vyrazit s fotovybavením do přírody představuje velké dobrodružství. Mystérium přírody vnímáme pozitivně pohledem naturalismu stejně jako prizmatem stvoření. Drobnovýtruska žlutá (Pleopsidium flavum) rostla na křemičité hornině orientované k jihozápadu, pod krutě spalujícím letním sluncem. Než se mi ji podařilo určit, byla pro mě sluníčkovým lišejníkem.
Na lišejníky a ostatní přírodniny se můžeme dívat bez ideologických brýlí. Pokud by to dokázal i zavilý kreacionista, pozajímal se jak o historii oboru, tak o nejnovější vědecké či populární publikace, pomohlo by mu to pochopit, proč například Archeopteryx byl kdysi prapták a dnes je spíše dinosaurem, proč vědci ve svých publikacích tak často používají termíny jako "možná", "pravděpodobně", proč se vědecké poznání neustále mění a přesto dochází k pokroku. Ale to už chci asi příliš.
