Jak se nestát kreacionistou

Kreacionistická propaganda je velmi agresivní. Kreacionisté se ohání vědou, ale ve skutečnosti jsou sektářským hnutím založeným na podvodech, nepravdách a manipulacích. Jak se váhající laik může kreacionistické propagandě ubránit?

Mnozí kreacionisté mladé Země (dále jen kreacionisté) na použití prostého rozumu již rezignovali, jsou odsouzeni zbytek svého života prožít v bludech. Vzájemně se ubezpečují o svých pravdách a nijak jim nevadí, že nesmysly nasávané z kreacionistických centrál nemohou či nechtějí konfrontovat se skutečnou vědeckou evidencí. Často jim chybí přírodovědné vzdělání. Jiní natolik zbloudili, že by se jim v případě prozření zhroutil svět.

Skalním kreacionistům se můžeme smát, argumenty neúčinkují. Argumenty si nechejme pro ty, kdo stále váhají, kteří ještě mají šanci upřednostnit rozum před náboženským fundamentalismem. Těm především je určen můj blog.

Kreacionisté hlásají spousty pošetilostí, nejde zdaleka jen o evoluci. Aby jejich pohled na vesmír byl jakž takž konzistentní, musí popírat výsledky celé řady přírodovědných oborů a čím více toho popírají, tím jsou argumentačně zranitelnější.

Nesnažte se za každou cenu hledat odpovědi na složitá témata, která jsou stále předmětem výzkumu a bouřlivých vědeckých diskusí. Sem bych zařadil především otázky kolem vzniku života nebo evolučních mechanismů, ale z jiného soudku i problematiku temné hmoty a temné energie. Po čase budete patrně i zde schopni přistihnout kreacionistu při lži – není to až tolik obtížné – ale rozhodně se zpočátku zaměřte na jednodušší body.

Hledejte původní informace, primárně nedůvěřujte ničemu, co píše kreacionista. Jestliže kreacionista např. argumentuje měkkou sítnicí mosasaura, která se zachovala měkká, poměrně snadno se dopátráte, že se jedná o mineralizovaná rezidua tvrdosti minerálů. Případně že skutečná měření magnetického pole Merkuru absurdní kreacionistické teorie spíše vyvrací než aby je potvrzovaly.

Příliš nevěřte citátům. Kreacionisté pochopitelně vybírají pečlivě jen to, co se jim hodí do krámu. Citace vypovídají především o názoru, ne o skutečnostech. Často jsou citace vytrženy z kontextu a občas pocházejí od lidí, kteří si o kreacionismu mysli víceméně totéž, co já. Příklady kreacionistických citátů najdeme např. zde. Věděli jste (citát 21), že Albert Einstein byl kreacionista?

Seznamte se s logickými klamy.

Berte s rezervou soft verze kreacionismu, například tzv. inteligentní design. Konkrétně v USA si hnutí inteligentního designu kladlo za cíl zadními vrátky proniknout do výuky přírodních věd. Americké soudy však prokázaly, že hnutí je s hard verzí kreacionismu propojeno ideově i personálně.

Protože jsem vystudoval fyziku, je pro mě nejjednodušší hledat argumenty proti kreacionismu (stále je míněn kreacionismus mladé Země) ve světě fyziky. Za nejslabší tvrzení kreacionismu považuji jejich přesvědčení, že vesmír je starý šest (nejvýše snad deset) tisíc let.

První příklad

Velmi prostinký je argument týkající se kosmických vzdáleností. Rychlost světla je konstantní a na nebi můžeme pozorovat kosmické objekty v kosmických vzdálenostech, odkud k Zemi muselo světlo putovat miliony či miliardy let. Je dobré se pozajímat, kolik argumentační mlhy jsou kreacionisté schopni vyprodukovat, aby tuto jednoduchou argumentaci alespoň zpochybnili.

Druhý příklad

V přírodě nacházíme krystaly, kde se na pozici atomu draslíku někdy nachází atom argonu. Pokud byste takový krystal zkusili vypěstovat z taveniny příslušného minerálu obohacené argonem, nikdy se vám to nepodaří. Argon se prostě do krystalové mřížky nezabuduje. Existuje však izotop draslíku, který se s poločasem rozpadu 1,3 miliardy let rozpadá mimo jiné i na argon a ten se z pevného krystalu již neuvolní. Za (velmi přirozeného) předpokladu, že poločas rozpadu izotopu draslíku je v čase konstantní, můžeme z poměru izotopů určit stáří krystalu. Pozemské horniny, měřeny metodou draslík-argon, vykazují obvykle mnohem vyšší stáří než pár tisíciletí.

Třetí příklad

Někdy na počátku svých diskusí s kreacionisty, kdy jsem ještě netušil, že pro ně argumenty nic neznamenají, jsem Pavlu Kábrtovi napsal, že stačí najít na Zemi jednu jedinou věc prokazatelně starší než pár tisíciletí, aby byl kreacionismus mladé Země vyvrácen. Potěšilo mě, že jsem takový důkaz našel vlastní úvahou, aniž bych musel pátrat jinde.

V gabunském Oklo se těží uran. V 70. letech minulého století se přišlo na to, že v některých místech ložiska je velmi neobvyklý poměr izotopů uranu. Jediným možným vysvětlením takové anomálie byla jaderná štěpná (řetězová) reakce, která zde v minulosti probíhala v přírodních podmínkách. Stupeň obohacení přírodního uranu (poměr izotopů 235U a 238U) je dnes příliš nízký, aby zde příslušné jaderné reakce mohly probíhat, v minulosti však byl poměr izotopů příznivější a přírodní jaderný reaktor fungoval a ovlivnil výsledné složení rudy. Co je pro nás podstatné – štěpná řetězová reakce uranu 235U prakticky vždy produkuje dobře známé izotopy se značně rozdílným poločasem rozpadu.

Ložiska uranu v Oklo tvoří mořské usazeniny, které dle kreacionistů měly vznikat někdy před 4 500 lety během biblické potopy. Nenacházíme zde však žádné stopy po izotopech provázejících uranové štěpení s poločasem rozpadu v řádu tisíců nebo desetitisíců let. Například chybí plutonium 239Pu s poločasem rozpadu 24 tisíc let, přestože rozpadové produkty známých jaderných reakcí s dlouhým poločasem rozpadu detekovány byly.

Přírodní jaderné reaktory v Oklo jsou mnohem starší než pár tisíciletí.

Fakt evoluce

Kreacionisté možnost datování geologických vrstev popírají. Počátkem 21. století však máme k dispozici celou řadu metod, které lze vzájemně kombinovat, a nejedná se jen o metody radiometrické. Přesnost měření však kromě volby metody určuje i charakter vzorků. Někdy měříme s velkou chybou, jindy jsou měření přesnější. Například rozhraní křída/terciér (66 milionů let zpět) bylo precizně datováno s úžasnou přesností plus minus 30 tisíc let.

Datujeme-li geologické vrstvy s výskytem pozůstatků živých organismů, nelze přehlédnout, že se ekosystémy na Zemi v čase vyvíjely. Tento poznatek uznávali v první polovině 19. století i mnozí kreacionisté, přestože tehdy ještě nikdo o radioaktivitě nevěděl. Ve starších vrstvách nacházíme organismy s primitivnějšími znaky. Pokročilejší znaky nacházíme ve vrstvách mladších. Čas od času dochází k hromadnému vymírání a celé skupiny organismů se následně v mladších vrstvách již nevyskytují.

Jakými (evolučními) mechanismy k vývoji ekosystémů dochází může být ještě dnes předmětem sporů. Evoluce (vývoj ekosystémů v čase) je však prokázaným faktem.