Dnes to je šestačtyřicet let od „přátelského gesta“ spřátelených armád Varšavské smlouvy. Nejsem jistý, zda čtyřicet pět let od „bratrské pomoci,“ se naše životy opět nepotýkají s něčím podobným.
„Přátelské podání ruky jsme si užívali všichni.“ Z úderem půlnoci na 21. srpen 1989 začala na Ruzyňské letiště v Praze přilétat obří letadla se štábem pomoci a vojenským materiálem. Ten den ráno, překročily hranice Československa vojenské kolony. Havlíčkův Brod zachraňovali převážně Poláci, silnice však byly přecpány sovětskou technikou. V té době jsem z Chotěboře, dojížděl do Havlíčkova Brodu. Měl jsem malou šanci, po silnici se do práce dostat.
Měli jsme strach a nejvíce skloňované slovo bylo válka.Musím ještě dodat, že jen týden před tímhle ochromujícím strachem, se nám narodil syn.V obchodech se nedalo koupit ani kilo mouky, na silnicích obraz zmaru představovala ruská vojenská auta, snad z 2. světové války. Sem – tam jezdily cisterny s benzínem. Tahaly řetězy po silnici a chrastily. Cisterny s vodou a podivné kukaně radiovozů nebyly již tak hrozivé. Nebojácný pozorovatel brzo zjistil, že špinaví a unavení rudoarmějci na korbách aut, byli převážně příslušníci asiatských národů. Asi nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že tento první sled byl určen k boji.
Přidám ještě jednu vzpomínku: Vždy jsem rád jezdíval na houby, nemohla to změnit ani, teď už jistá, okupace. Příběh se stal začátkem září, když jsem zamířil do lesa. Na motorce jsem projížděl silnicí mezi Dolní Krupou a Kojetínem. V půli lesa – závora! Houbové smaženice jsem se nechtěl vzdát a rozhodl se potichu závoru obejít. Jenomže z lesa vyskočil ruský voják a já, místo na hřiby, hleděl do hlavně samopalu. V téhle chvíli jsem zjistil, že houby počkají. Otočil jsem motorku a ujížděl. Jenomže jsem byl mladý, vzdorovitý a zvídavý.
Rozhodl jsem se les objet a projet směrem od Rozsochatce. Vyjíždím na kopec a blížím se k lesu z druhé strany. Teď mě přepadl opravdový strach. Vedle na louce u lesa - byl snad tankový prapor. Tanky, obrněné transportéry, hemžení vojáků v černých kombinézách a pojíždění techniky. Při tom vzteku jsem měl štěstí. Silnice dál byla průjezdná a na houby mě přešla chuť definitivně.
Ani nes už v těchto místech houby nehledám. Možná mě odradilo, že se tam ještě dlouho povalovaly posrané ruské a polské noviny.
