Blíží se pětačtyřicáté výročí „přátelského gesta“ spřátelených armád Varšavské smlouvy. Já si nejsem jistý, zda čtyřicet pět let od „bratrské pomoci,“ se naše životy ještě nepotýkají z Husákovskou normalizací. Samozřejmě, následoval ukradený samet v roce 1989. To je však jiný soudek střelného prachu.
„Přátelské podání ruky jsme si užívali všichni.“ Z úderem půlnoci na 21. srpen 1989 začala na Ruzyňské letiště přilétat obří letadla se štábem a vojenským materiálem rudoarmějců. Ráno překročili hranice Československa vojenské kolony. V okolí Havlíčkova Brodu bylo nejvíce Poláků, silnice však byly přecpány sovětskou technikou.
V té době jsem bydlel v Chotěboři a 11. srpna se nám narodil syn. Mezi lidmi byl strach a nejvíce skloňované slovo válka. V obchodech se nedalo koupit ani kilo mouky, na silnicích obraz zmaru dokreslovala ruská vojenská auta, snad z 2. světové války. Také cisterny s benzínem, vodou a podivné kukaně radiovozů. Nebojácný pozorovatel brzo zjistil, že špinaví a unavení rudoarmějci byli převážně příslušníci asiatských národů. Asi nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že tento první sled byl určen k boji.
Na našem venkově, až na malé vyjímky, k ničemu takovému nedošlo. Vojáci se potkávaly jenom se vzdorem, s otočenými ukazateli směru a neochotou unaveným vojákům podat i vodu.
Přidám jednu osobní vzpomínku. Vždy jsem rád jezdíval na houby, nemohla to změnit ani okupace. Stalo se začátkem září, když jsem mířil na „svoje místa.“ Na motorce jsem projížděl silnicí mezi Dolní Krupou a Kojetínem. V půli lesa - závora. Hub jsem se nechtěl vzdát a rozhodl se po kraji silnice závoru obejít. Však vyskočil ruský voják a já místo na hřiby, hleděl do hlavně samopalu. V tuhle chvilku jsem zjistil, že houby počkají, protože šlo o život. Otočil jsem motorku a ujížděl. Jenomže jsem byl mladý, vzdorovitý a zvědavý.
Rozhodl jsem se les objet z druhé strany. Projet směrem od Rozsochatce. Vyjíždím na kopec a blížím se k vytouženému místu z druhé strany. Teď mě přepadl opravdový strach. Na louce před lesem - byl snad tankový prapor. Tanky, obrněné transportéry, hemžení vojáků v černých uniformách, pojíždění techniky. Při tom vzteku jsem měl štěstí. Silnice dál byla průjezdná. Dnes už v těchto místech houby nehledám. Možná mě odradilo, že v lese se ještě dlouho povalovaly posrané ruské a polské noviny.
„Přátelské gesto s přátelským podáním ruky“ nám nabídla vojska pěti států Varšavské smlouvy. SSSR, Polska, NDR, Maďarska a Bulharska. V prvém sledu naši zemi obsadilo asi 100.000 vojáků, 2.300 tanků a 700 letadel.
