Čas ze života odkrojil padesát let. Nemám zapotřebí cokoli, jakkoli upravovat, zažil jsem ony i tyto doby a stále mně paměť slouží. Tehdy v roce 1968 jsme si „přátelské gesto“ užívali všemi smysly, jak jen člověk může.
U nás na venkově.
Jenom bych dodal, že jsem se nikdy nenechal manipulovat nikým a ničím, ani teď se nedojímám nad historií, kterou jsem prožíval na vlastní kůži. V noci z 20. na středu 21. Srpna 1968 začala na Ruzyňské letiště v Praze přilétat nákladní letadla se štábem „přátel“ a vojenským materiálem. Také ten den ráno překročili hranice vojenské kolony. A u nás na venkově v Chotěboři? Přátelské podání ruky jsme si samozřejmě s malým zpožděním užívali taky. Sinice byly přecpány vojenskými kolonami a poblíž Havlíčkova Brodu bylo nejvíc rudoarmějců a zmatených polských vojsk.
Z vojenské služby jsem přišel před dvěma lety, proto mně sovětská vojenská technika, přes vážnost cituace, připadala srandovní. Nákladní auta s potrhanými plachtami, radiovozy jako kukaně, cisterny s vodou a cisterny s benzinem rachotící po silnicích řetězy. Zkrátka, zastaralá přepravní technika vypadala, jakoby prošla 2. světovou válkou. Zaprášení rudoarmějci byli veskrze příslušníky asijských národů a chápavého pozorovatele ihned napadlo, že tento první sled byl určen k boji. Ale k boji naštěstí nedošlo. Vojáci se setkávali jenom s občanským vzdorem, což představovali obrácené, nebo odstraněné ukazatele směru a názvů měst. Neviděl jsem, že by někdo unaveným vojákům podal skleničku vody.
Byl to strach.
Jak jsem se již zmínil, tehdy jsem bydlel v Chotěboři a 11. srpna, se nám narodil prvorozený syn. Naši rodiče prožili II. světovou válku. Není divu, že o deset dní později po narození syna a vnuka, nejčastěji skloňovaným slovem byla válka a strach. Z obchodů zmizely trvanlivé potraviny, nedala se koupit ani mouka. V té době jsem byl zaměstnán v havlíčkobrodském Plastimatu a do práce dojížděl na motorce. Až tak jednoduché to však nebylo, protože silnice byly plné vojenských kolon.
Myslím, že to bylo 23. srpna při vyhlášení protestní generální stávky, k níž z výrobní haly ČKD, vyzval XIV. mimořádný sjezd KSČ. V práci se rozkřiklo, že u hlavní silnice směrem na Ždírec nad Doubravou se zastavila malá kolona polských vojáků. „Pojďme se na ně podívat…“ A nápad se stal skutkem. Vykročili jsme k silnici a cestou se přidali i kolegové ze Zetoru. Byli jsme docela odhodlaní, když už z dálky byl vidět skříňový vůz a dva náklaďáky. Vojáci byli dezorientovaní, špinaví a nervózní, když je začalo okukovat asi padesát lidí. Naše „bojová“ akce rychle skončila, protože byli i odhodlaní. Myslím, že by se nerozpakovali použít zbraň.
Život kráčel dál a teď již jistá okupace nemohla změnit, že jsem rád jezdil na houby. Byl počátek září, když jsem zamířil na svá místa. Na motorce jsem jezdíval do lesa mezi Dolní Krupou a Kojetínem. Jenom kousek od místa, kde jsem motorku parkoval, mě zastavila přes silnici závora. Houby tehdy rostli hodně a já se samozřejmě nechtěl vzdát. Slezl jsem z motorky, jenomže z lesa vyskočil ruský voják a místo do lesa, jsem hleděl do hlavně samopalu. Znova jsem si připomněl, co je strach. Bez řečí jsem otočil motorku a upaloval zpět.
Jenomže jsem byl mladý a vzdorovitý. Rozhodl jsem se vrátit do Rozsochatce a les objet z druhé strany. U rybníka jsem odbočil vpravo, vyjíždím na kopec a blížím se k lesu plného hub. Teď mě přepadl opravdový strach. Asi 100 metrů od silnice na louce, byl snad tankový pluk. Tanky, obrněné transportéry, hemžení vojáků v černých kombinézách a pojíždění techniky. Při tom vzteku jsem měl štěstí. Tahle silnice ke Kojetínu byla dál průjezdná. Jenomže na houby mě přešla definitivně chuť. Ani dnes už v těch místech houby nehledám. Určitě mě odradilo, že se tam ještě půl roku po téhle příhodě, povalovaly posrané ruské a polské noviny.
Netřeba se dojímat, ale pamatovat.
V prvém sledu naši zem obsadilo asi 100 000 vojáků, 2 300 tanků a 700 letadel varšavské smlouvy. SSSR, Polska, NDR, Maďarska a Bulharska. Abychom nezapomněli, je velmi důležité! Protože 21. srpna 1968 rozjezdily sovětské tanky naše iluze. Po dalších padesáti letech přišel strach jiný a píše se jiný příběh našich životů. Bohužel, také neslavný.
