Povídání na neděli - trvá nám to!

Čím ještě bude občan překvapen, co ještě musí zažít? Naši vůdci už sami nerozpoznají, jestli na veřejné scéně hrají komedii, nebo tragédii. Asi nejsem sám, kdo politiku neumí pojmenovat jinak, než cirkus. Snad mně cirkusáci prominou, pod cirkusovým stanem divák ví, na čem je.

Snad po dvaceti letech nastal čas poznání, že hra „na vlastním písečku“ se pro většinu z nás neosvědčila. Na našem společném pískovišti stát rozkopal všechny bábovičky. Jako občani jsme si je nedokázali ochránit a teď nemáme, co jsme chtěli. Připomíná mi to častušky a písně komunistické éry: „Teď už máme, co jsme chtěli, do práce jdem zvesela …“ Vůbec nechápu, že lidé, kteří to způsobili, farizejsky mluví o vyprázněnosti naší politiky. A my všichni si musíme přiznat, že jsme již vyrabovaly všechny zásoby člověčiny. Nesnáším, když o tom mluví právě ti, co bez zábran, lidskou slušností pohrdají.

Přiznám se, že po sametové revoluci se mi nelíbilo bezpohlavní Občanské fórum. Když se z vejce svobody vylíhly politické strany, věřil jsem, že názorová různost přinese zodpovědnost vůdči občanům a novému státu. Bohužel, nestalo se! A po více než dvaceti letech je snad jedinou záchranou, nějaké nové fórum občanů, aby politické strany nedělaly ze služby veřejnosti svůj byznys a cirkus pro ostatní. Že nám to trvá!