Opět...

se blíží,teď již šestadvacáté výročí 17. Listopadu 1989. Vedle vzpomínek se samozřejmě dere do popředí, taky letošní současnost. Bohužel, s nezvládnutelnou lavinou migrantů. Zavalí celou Evropu?

Proroctví.

 Nechci být špatným prorokem, jenomže víra muslimů v proroka Mohameda je velká a dělohy jejich žen jsou plodné. Vypadá to, jakoby se celá Afrika chtěla odškodnit za dvě stovky let kolonizace a mít se dobře, třeba jako nafoukaní Američani. Ale ti sou daleko za oceánem. Proto si poškození chtějí došlápnout na bývalé evropské kolonizátory a jejich skomírající blahobyt?  Zdá se jim to jednoduché možná i proto, že křesťanské kříže v Evropě nahradily hvězdy.

Zase otázka.

Je možné o naší společné evropské demokracii a jejím případném špatném konci pochybovat? Málokdo se odhodlá, snad jen pamětníci a lidé, kteří se alespoň trochu zajímají o minulost. V bývalém sovětském svazu měli lidového komisaře zahraničních věcí, my máme eurokomisařku pro zahraniční záležitosti. V Sovětském svazu byli funkcionáři volení jen na oko, v Evropském svazu, jeho vrcholní funkcionáři nejsou voleni vůbec. Natož v demokratických volbách z lidu v jednotlivých státech. Mají tedy mandát rozhodovat o budoucnosti celého „starého“ kontinentu?

Chabá odpověď.

Tak se stalo, že nikdo za nic neodpovídá a možná proto mají dost kuráže mocensky rozhodovat o budoucnosti evropských národů. Další z nástrojů EU je evropský parlament, který vyčnívá jako kategorie sama pro sebe. Poslanci jsou sice volení z domácího prostředí jednotlivých států, jenomže rozhodují buďto jako závislí trafikanti, nebo elitáři s výjimečností půlmilionových platů. Doufám, že za soumrak Evropy se bude zodpovídat alespoň německá kancléřka Merkelová a francouzský prezident Hollander.

Nevím, kdo v současnosti řekl: Evropa bude křesťanská, nebo nebude žádná. Zato vím, co prozíravě už v 19. století napsal ruský spisovatel a filosof Dostojevskij: Evropa koná v duchu - po nás přijde potopa. Napsal také, že peníze jsou vražednou svobodou. Možná proto, že prožil deset let na nucených pracích na Sibiři, nebo že při dlouhém pobytu v Evropě podlehl hráčské vášni. To ještě nevěděl, že za méně než dvě století budou jeho potomci žít bez pokory, bez víry a budou se konzumním způsobem života „prožírat“ do budoucnosti.

Posametové Česko.

Kdo naslouchá tepu života v naší těžce zkoušené demokracii, může se dozvědět moc. Dozví se, že promarněná doba už poznamenává celou jednu generaci. Projevila se utahováním opasků těch nejchudších a rozežraností těch rychle bohatnoucích. Dvojí morálku, případně žádnou, jsme od těch za mořem, nebo těch na západ od našich hranic přijali s nadšením. Naše bývalé, komunistické pokrytectví, je slabým odvarem. Naším náboženstvím se staly peníze. Bůh zaplať, u nás v české kotlině jsou ušpiněné krví, jenom málo.

Václavu Havlovi jsem věřil, ostatně jako většina lidí, kteří mu naslouchali v jeho době.  Jenom mi trošku vadilo, že se marxizmus okamžitě přerodil na Markyzmus. Dravcům v branži jsme prodávali zavedené a konkurenčně schopné firmy, jejich zaměstnanci se rázem ocitli na ulici a výrobní zařízení ve šrotu. Ústy prezidenta Havla jsme se omlouvali Sudeťákům a s jeho požehnáním Američani rozpoutali válku na Balkáně. Fakta nikdy nejsou jenom bílá, nebo černá. Na rozdíl od toho, dodnes pliváme po všem, co bylo za minulého režimu uděláno. Třeba i dobře.

Nechci být špatně pochopen.

Samozřejmě, že jsem změny koncem roku 1989 s radostí vítal a samozřejmě ode mě nikdo neuslyší, že před listopadem bylo lépe. Vždyť jsem v té převratné době, se „svou kůží“ chodil na trh taky.

Vzpomínka.

S úderem dvanácté hodiny 27.11.1989 se v celé republice ozvaly sirény – generální stávka. V tisícovkách podniků, úřadů, obchodů a jiných organizací „poskočil čas“ směrem ke svobodě. U nás v Havlíčkově Brodě samozřejmě také. Havlíčkovo náměstí zažilo největší shromáždění občanů, co jsem pamatoval.  Bylo mrazivé odpoledne, ale přítomní lidé počasí příliš nevnímali. Pod vlajkami a transparenty, se ale skrýval strach.

Neskromně si dovolím ocitovat něco z mého vlastního vystoupení: „ Chtěl bych toto shromáždění, tuto svobodnou manifestaci pozdravit… Požadavky vyplývající ze vzácné shody nejširších společenských vrstev byly vyřčeny. Co bude dál? Spolu se mnou se mnozí ptají teď, někteří se zeptají později …  nesmí však dojít k tomu aby se ideály dnešní mládeže rozplynuli v proklamacích, slibech a různých usneseních jakéhokoliv režimu.  To bychom se totiž, naší mládeži nemohli podívat do očí … dejme průchod přirozenému demokratickému vývoji!  Snažme se, aby v naší republice člověk mohl žít jako člověk mezi lidmi!

Současnost po letech.

Velká škoda že svobodný život v českém prostoru, štěstí a hezké pocity občanů naší české zahrádky, kazí politicky promarněných šestadvacet let. Ještě hůře se chová globální svět se svými bankovními domy a virtuálními penězi. Díky různým zájmům a lokálním válkám, však krev na těchto penězích virtuální není. A současná uprchlická krize? Netroufám se přidat k názoru, že neschopností evropských vůdců nebude katastrofální proroctví o konci Evropy, také jenom virtuální. 

Ani se nedivím, že mnozí z nás nechtějí být solidární s Afghánci, Iráčany, Syřany, nebo Keňany, či Eritrejci, když nedokážeme být solidární ani se sebou. Nedokážeme se vcítit do potřeb svých bližních, do potřeb na příklad svých rodičů. Uplatňujeme dvojí morálku a dokážeme dobře poučovat ty druhé. Nedokážeme se postarat, třeba o platy učitelů, nebo také o důstojné důchody českých seniorů. Léta se nám nedaří praštit přes prsty velkozloděje a tuneláře a nedovolit, aby se české peníze přelévaly do daňových rájů.

Epilog.

Na závěr se musím ještě trošku omluvit za škarohlídský pohled k úternímu výročí boje za demokracii. Sám sebe nepoznávám!