Nahlédnutí pod peřinu.

Většinou býval poslední den školních prázdnin, když z nesmělých chlapců se stávali lovci dívčích srdcí. Především však malovaných vajíček. Toho dne byla pomlázka, mrskačka nebo mrskut, zkrátka – Velikonoční pondělí.

Celý týden před tím, porůznu probíhaly přípravy. V kostelech i našich domovech. Děvčata a maminky připravovaly pohoštění a obranu, zatím co my kluci pletli pomlázky a promýšleli kdejakou lest, jak se dostat, třeba přes chlév do domu, abychom při koledě mohli překvapit a předvést co umí vlastnoručně upletená pomlázka. Jen pamětníci ví, že většina vesnických stavení na konci padesátých let těžko nájezdům koledníků odolávala a v novějších domech, se takřka vždy, našel spojenec.

Nastal očekávaný den, nemohl jsem dospat rána. Ani hodiny na kostelní věži nepomohly, tehdy ještě neskákaly do letního času. Ani jsem nesnídal a běžel na sraz naší party. Nebyl jsem první nedočkavec, nás vesnických neřádů bývalo okolo deseti. Vždy jsme nejdříve vyrazili na horní konec vesnice. Dlužno dodat; jenom dnešní den jsme byli s Horňákama spojenci. Tak Maruška, Vlasta, či Alena byla dříve, nebo později nalezena. Třeba ve stodole na seně, nebo ve chlévě. Když byla dívka s maminkou v kuchyni, pomlázka si smlsla dvojnásob.

 Čas příjemně plynul, kapsy byly vycpány rozmačkanými vejci a spletené proutí mělo stále dostatek práce. Poslání toho dne nás přivedlo na náš dolní konec vesnice. Jindy jsme Dolňáci a Horňáci v méně příznivé době, házeli po sobě krtinci a kamením. Došli jsme k velké zahradě. Bydlel zde v trošku tajemném domě, řídící naší školy. Jeho dvě, téměř dospělé dcery byly pro našince nedostupným snem.

 Tři odvážlivci z naší party, byl jsem jedním z nich, se osmělili a já zmačknul tlačítko elektrického zvonku na bráně. Přišel otevřít pan řídící s výrazně pomrkávajícím okem. Následovala cesta zahradou se vzrostlými smrky a vstřícně otevřené dveře do domu.  Za pomoci pana učitele, dveře ložnice doposud spících mladých dam, nebylo těžké odhalit.

 A tak se stalo, že moje pomlázka a mých třináct let nahlédlo gymnasistkám pod peřinu. Dodnes si nejsem jistý, zda-li to bylo přání otce chlapa, nebo našeho pana řídícího školy.