Kloužeme do Nového roku.

Modré záblesky za oknem, kvílení sirén – to někdo někomu spěchá na pomoc. Kde se v člověku bere nezvládnutelné nutkání; podívat se. Dívám se, i když nerad. Okolo jely i dva hasičské jeřáby. Je odpoledne, píše se den 8. ledna a začíná obleva po týdnu ukázkové zimy. Na více než kilometr dlouhé Humpolecké ulici stojí kolona „plechových mrzáčků,“ bez pohybu.

Lidé měřili své síly s přírodou odjakživa, jenomže dříve s větší pokorou. Dnes jsme „pány tvorstva“ a stále někam pospícháme. Do práce už málokoho doveze autobus, musíme vyjet s autem z garáže. Potom si zajet do „fitka“ a nejlepe zastavit přímo před vchodem. Zajet na „akční“nákup do Kauflandu a na lyžovačku, třeba do rakouských  Alp. Nemám v úmyslu někoho pozlobit, ale neměli bychom přírodu raději obdivovat než ji znásilňovat?

Pamatuji si sněhové pluhy tažené koňským trojspřežím. Nekonečnou dětskou radost ze sněhové nadílky a sedláky, kteří si koňským potahem v zimě rádi přivydělali. Stačilo nějakých pětapadesát let a všechno je jinak. Pokrok a drancování nikdo nechce zastavit, životní standard je zákon! Všechno, co potřebujeme a mnoho navíc, se vozí sem a tam, nám pánům tvorstva, nejlépe až pod nos. Cesty a silnice jsou problémem po celý rok, natož když přijde zima.

Když.

Když zima lidem vrásky nadělá

a čas na dlouhé dny se sčítá,

když střechy zdobí rampouch, který

nový den rozzářený sluncem vítá.

Když v krajce háčkované z ledu

jsem v tom slunci spatřil anděla.

Teď jsem také trošku uklouznul, ale na rozdíl od silnice, troška poezie nikoho nezabije.