Kdo to je, kdo to byl...

Jedenáctý prezident Československa, když započítám i Emila Háchu a Jozefa Tisa, by se ve středu 5. října dožil 80 let. Milovaná osoba, představitel Charty 77, disident a z dnešního pohledu kontroverzní člověk.

Václavovy tlusté čáry.

Po listopadu 1989 jsme měli Václavy dva. A oba dva těch „Tlustých čar“ udělali tolik, že se z nich v Česku vzpamatováváme dalších 27 let. Nerad se teď přiznávám, ale Václav Havel byl pro mě na počátku nespoutané svobody velkým idolem. Jenomže nepříjemně brzy, jsem i v tom mém nadšení, rozpoznal falešné tóny pseudomorálky a pseudohumanizmu. Heslem:  „Nejsme jako oni,“ nebylo možné uvést společnost do morální rovnováhy, protože trest za zločin měl následovat okamžitě.

 Místo vládnutí se však po chodbách hradu procházeli poradci – kamarádi a na koloběžce se proháněla poradkyně Bára. Nový pan prezident jakoby nechápal, že jeho západem dobře zaplacené vůdcovství v disidentské partě skončilo a on se dál musí podřídit něčemu, čemu se říká zodpovědnost za demokratickou reformu vládnutí. Bohužel, nepřijal společenskou objednávku, aby trest za minulé komunistické a současné vekslácké zločiny, okamžitě následoval.

Naivita

S tím souviseli i názory, že pád komunizmu nezpůsobili aktivisti charty 77, ať členové byli jakkoliv stateční, ale ekonomické i ideové vyčerpání komunistického impéria. Dá se použít důkaz, že vliv chartistů na celkové dění v naší společnosti byl ve skutečnosti druhotný. Protože zpoždění, jaké mělo Československo ve srovnání se svými sousedy, bylo na úrovni Rumunska. Byli jsme předposlední, kdo si troufl vznést nárok na změnu politických poměrů

Právě ten do očí bijící nesoulad mezi Havlovým idealismem a jeho reálnou politikou byl zřejmě věcí, na níž časem začal u české veřejnosti ztrácet nejvíce body. Nejedná se o to, zda Havel nadmíru pil, nebo měl v životě více žen než jen paní Olgu nebo Dagmar. Jenom to přispělo k tomu, že si poškozoval svou pověst člověka, pro kterého měla být, za každých okolností, na prvním místě morálka.

Později byli mnozí z nás rozčarováni, když udělil prezidentskou milost své známé Martě Chadimové, stíhané za restituční podvod, nebo synovi své poradkyně Věry Čáslavské Martinu Odložilovi, kterého soud odsoudil ke čtyřletému trestu za zabití svého otce. Mnohé občany Havel také zklamal, když v roce 1999, obhajoval tehdejší bombardování bývalé Jugoslávie vojsky NATO a dokonce jej označil absurdním termínem „humanitární bombardování.“

A tak díky domácím přešlapům a naivitě, získával sympatizanty jinde ve světě. Zvláště ve Spojených státech. Také proto, že se stal důležitým dveřníkem, pro vstup západní politiky a demokracie po americku. Vysloužil si obdiv liberálně-kapitalistického byznysu, především likvidací našeho zbrojního průmyslu. A nezabránil druhému Václavovi, jeho machiavelistickým přístupům, zaprodat a vyrabovat naši zemi. Chápu, že devadesátá léta byla hektická, ale prezident země se měl starat především o blaho národa.

Vládnutí.

Pamětníci jistě vzpomenou na „malou privatizaci.“ Měla rozběhnout maloobchod a drobné podnikání. Václav Havel přišel s návrhem, aby se provozovny a obchody daly dosavadním „zodpovědným“ vedoucím. Václav druhý, tehdy asi omdlel při představě, že na příklad řezníci, zelináři a meloucháři dostanou příležitost čachrovat dál. (To snad byl jediný dobrý počin Václava Klause.) Jenomže Havel následkem neúspěchu zatvrdnul a ztratil zájem, podílet se na další tvorbě ekonomického klimatu.

Tuhle důležitou věc ve státě, zcela přenechal Václavu Klausovi. Podvodné privatizace velkých podniků a bank, miliardové úniky peněz ze země a miliardové přesuny kapitálu hochštaplérům na úkor slušných lidí, se řeší dodnes. Snad proto, velká část občanů téhle země, vnímá Havla jako osobu, u které došlo k odloučení slov od jeho činů, od „života v pravdě.“  Rozpor slov a konání má stálý dopad na českou společnost až do dnešního dne. Dodnes nevím, jestli Havlovo rčení, že pravda a láska zvítězí, bylo jenom plytké gesto, nebo nějaké zadání USA.

Kdyby v době svobodného utužování českého státu, se nezaháčkovali komunističtí nohsledi s novým předsedou vlády Čalfou a s usalašenými  veksláky, by Havlova pravda a láska alespoň bodovala. Těmto slovům, by se, možná, dalo i uvěřit. Ale Havlovo filozofické rozjímání nad životem, bylo jako jeho absurdní divadelní kusy. Havel asi nikdy nepochopil, že život nejde přerušit pokynem režiséra: „Tak pánové a dámy, dáme si to ještě jednou.“

 Navíc, mystické rozjímání není v dnešním komerčním a individualistickém světě, cestou k  vyšší morálce. Příčí se mi to, ale musím říci, že pravda a láska zvítězit nemůže. Vítězí ten, kdo má „dobrý žaludek“ a prostředky, aby si silou prosadil svoje zájmy. To předvedla kriminálně pojatá kuponová privatizace u nás doma, to předvádí mezinárodní korporace a Spojené státy dnes. Co na tom, že svět je v rozvalinách.

Kdo to byl.

„Není pravdy trochu na každém šprochu.“  Říká jedno české přísloví, proto si nakonec dovolím několik šprochů: Když poprvé zaznělo „Havel na hrad,“ málo kdo pochyboval, že změna režimu nebyla pod taktovkou západu. Možná i cizí scénář označil tváře dalších osob v tomhle mezníku našich dějin. A Václav Havel toužil být prezidentem a nositelem Nobelovi ceny. Vedle bujely úvahy, koho si Vašek na hrad vezme a přiměřeně bujel i vlezdoprdelizmus. Václav asi nepřemýšlel ani nad tím, že komunističtí kádři sice ztráceli moc politickou, ale jelikož znali blízkost lizu, získávali moc ekonomickou.

 Když Václav Havel na konci svého druhého funkčního prezidentského období, prakticky končil v politice, dělo se tak za nezájmu široké veřejnosti. Občané nepochopili důvody jeho prezidentské rozsáhlé amnestie a třeba, že nedokázal zabránit Václavu Klausovi určité excesy. Od nepovedené transformace ekonomiky až k rozpadu Československa. Nechápal ani přílišné podlézání americkému četníku, což byl zjevný nesoulad mezi vysokými mravními ideály, které navenek hlásal, a mravně spornými kroky, jenž v praktickém životě vykonával.