Kde zítra již bylo včera.

Teď už je olympijáda v SOČI historií. Sportovci byli organizací všeobecné nadšení, diváci vybuzení k národní hrdosti. Organizátoři zaplatili 50 miliard dolarů, asi pětkrát víc, než se pohybovaly původní odhady a dvakrát víc, než za předchozí letní hry v Londýně. Tyto ZOH byly nejdražšími olympijskými hrami v historii.

I když sport mám rád a ve sportu jsem byl aktivní, dnes se mě televizní bláznění nedotýká. Protože mediální dávky sportovního byznisu a televizních schow jsou pro mnohé z nás, takřka smrtící. Taky je mě jasno, že se na moje slova snese vlna smrtící kritiky. Nedbám, protože se plýtvá penězi, energií i časem ostatních, kteří mají úplně jiný zájem. Třeba, aby uhájili svoji základní existenci.

Ví snad někdo, kolik lidí by v Rusku přežilo, bez okázalé a vychloubačné mega akce? Kolik lidí v Rusku žije v naprosté bídě, kolik politických vězňů nemůže ke svým rodinám? Všeobecné plky, že olympijského hnutí se to netýká, jsou největším pokrytectvým současného „moderního a kulturního“ světa. Kdo k životu více potřebuje popeláře, nebo hokejového borce Jágra? Ještě dodám, že opravdu nezávidím honoráře za honění kamenů po curlingovém hřišti, nebo honění tvrzené gumy po hokejové aréně!

Určitě nejsem sám, kdo si klade podobné otázky. Tím spíše, když vzpomenu na cvičení v Sokole a třeba zimní hokejové turnaje na rybnících v okolí. U nás v Krucemburku jsme již tehdy před padesáti lety, měli za sokolovnou umělou ledovou plochu. Když byl silný mráz, vodu stříkal kdo měl ruce. Nechci kázat, jenom skřípám zubama, že výplachy mozku tehdy, byly jen slaboučkým připomenutím dnešního vymývání.