Cikáni jdou do nebe.

Nechci se pouštět do kritiky naši těžce zkoušené demokracie, ani do spoluobčanů co nám ji kazí. Jenom mě často napadá, proč se nemůže pojmenovat cikán cikánem. Na druhou stranu jsem neslyšel, že někdo zakázal mluvit o bílých gádžech

Mně a jistě mnoha pamětníkům, se někdy koncem sedmdesátých let, do paměti vryl Moldavský film -„Cikáni jdou do nebe.“  Zobar je cikán, který kradl vojákům koně a při tom byl zraněn. V Cikánském táboře se o něho starala a pečovala krásná Rada a vyznala mu lásku. Zobar požádá jejího otce o ruku, ale nechce se vzdát svobody a pokračovat v tažení s jeho rodinou. Navíc, Rada se od svého klanu nedokáže odpoutat a Zobarovi se vysměje. On ji bodne nožem do břicha. Její otec Daniilo, zezadu bodne Zobara a oba dva zamilovaní v obětí padnou na zem…

Jako dítě jsem cikány měl docela rád, ne však moje babička a ostatní sousedi. Když přijeli do městečka, pochytali jsme slepice, museli jsme zavírat „na klíč,“ ale mě se dost často podařilo zdrhnout. Na konci obce jsme okukovali cikánské vozy postavené do půlkruhu. Uprostřed stále hořel oheň a okolo se pořád něco dělo. Největší dobrodružství pro nás kluky bylo, vidět staré a polonahé cikánky, bafající z fajfky. Později, v druhé polovině padesátých let již od státu dostali zákaz kočování. A začaly problémy!

Od té doby se začala řešit „cikánská otázka.“ Komunistický režim si nevěděl rady jako dnes. Od sedmdesátých let se začíná éra Cikánů závislých na státu i když museli pracovat, nebo alespoň práci předstírat. A sametová revoluce roku 1989? Znamenala jenom pokračování sociálního inženýrství, jenomže agendu převzali inženýři pravdy a lásky. Kdo s ní, dle vlastní zkušenosti nesouhlasí, stává se terčem médií a mnohdy zásahů státní moci. A tak jsem jaksi zmatený a  nevím, jestli romové a cikáni je totéž.

Abych byl k cikánům spravedlivý, musím ještě zmínit pár věcí, co cikáni nedělají. Nepodvádějí na daních a nejsou v různých správních radách. Neuzavírají politické koalice, aby získali moc. Jejich vládní a právnické kanceláře nezískávají předražené státní zakázky. Nejsou „vyvolení“ mezi gádži, kteří ve dvou parlamentních komorách, více než dvacet let, vytvářejí legislativní zmetky v podobě zákonů. Cikáni také nezpůsobují tisíce dopravních nehod, které jsou výsledkem nabubřelého papalášství a arogance. 

To neomlouvám špatný pohled většiny na cikánské etnikum.  Souhlasím však, že vydávat státní peníze mizející v sociálních dávkách, miliardy promrhané různými agenturami pro sociální začleňování nemá nadále smysl. Těch pár vzdělanců si ze svého původu udělalo business a za státní peníze jim (více opáleným Pražákům) nevadí bydlet a pohybovat se, mezi bílými gadži.

Jak by se dále neúnosná situace mohla změnit? Třeba cestou jejich, takřka zapomenuté, osobité kultury a jejich krásných písní. Za sebe mohu říci, že rád sleduji festival písní Khamoro a z každého úspěchu cikánských spoluobčanů mám radost. Jenomže podobných skutků je příliš málo. Začít musejí oni samotní. Diskriminací bílých gádžů a „požadavkem“ na stát ve státě nikdy nemohou uspět. Leda, že bych napsal libreto pro nový filmový muzikál o cikánech s cikánskými písněmi.

Nebo Romskými?