Bylo, nebylo.

Tak začíná většina pohádek a pohádky - věřte, nebo ne, nás provázejí celým životem. Vánoční, pohádkový týden skončil a nezbývá než čekat, jakou pohádku vykoledovali noví tři králové, Bohouš, Andrej a Pavlík, kteří přišli z dáli. Král a vladař Miloš I. svůj lid, prozatím nepovzbudil.

Může mi někdo zazlívat, že jsem pln očekávání a cítím neklid, jako bych se navracel do dětských let? Tehdy jsem měl rozechvěnou dětskou dušičku, třeba nad slabikářem Ondřeje Sekory, když jsem si, ještě v předškolním věku, zapamatoval další obrázek – další písmenko. Třeba „A“: Amálka papala papáníčko, pokapala kanapíčko. Také si dodnes pamatuji docela krkolomnou říkanku na písmeno „S“: Svišť sice svisle visel, zasvištěl, svist slyšel sysel.

Proč dnes vzpomínám a dětem nic nezávidím; snad jenom mládí? Odpověď se nabízí sama. Po komunistické pohádce se vyrojili samí hloupí Honzové. Chytré horákyně zblbly a místo obdivu našly tři zlaté vlasy děda vševěda v nehlídaných bankovních trezorech. Také našly modlu úspěšnosti, ale nerozeznaly, že vládu nad lidem převzaly ďábelské peníze. Hloupí Honzové jenom čučí a vládci naslouchají svým poddaným v přestrojení.

Ani král Václav I. nezaručil svému lidu, aby svist slyšel i sysel.