Nejsou kozy jako kozy-řecký recept na dlouhověkost

     Je to už pár let kdy se mi dostalo zvláštní cti. Bylo to v době, kdy jsme na Lefkádě teprve budovali náš Eden. Tehdy jsem si doma objednal nějakou součástku do mé krásné, červené enduro motorky Aprilie, kterou jsem si dovezl po ose z Čech. Veškerá pošta, složenky, ale i doporučené věci chodí do prastarého kafenia v poslední vsi před naším rájem, které se zove Evgiros. Mé oblíbené kafenio vlastní a provozuje Spiros Faturo. Menší, šestašedesátiletý, příjemný, čerstvý důchodce se v obsluhování střídá se svou stejně dobrosrdečnou ženou Georginou.

     Tržbami neoplývají, protože jejich kafenio navštěvuje pouze pár místních a já s Evou. I když je kafenio prastaré a zanedbané stran vybavení, má neodolatelné kouzlo a je mi tam dobře. A protože Evgiros, přestože to kdysi byla středisková obec, nyní obývá na 20 důchodců, kteří jsou živi převážně z toho co vypěstují, jich sem chodí jenom pár. Vždy se dozvím něco nového ve vztahu k pěstování rajčat, okurek, paprik, ale i přípravy ryby na gril atd. Samozřejmě i kdo kolik čeho sklidil, kolik kdo má nových jehňat či kůzlat.

     Ten den ráno mi volal pošťák, že má pro mě balíček a dnes pravděpodobně kolem 12 hodiny, jej doručí do kafenia. Přijel jsem do kafenia před polednem. Spiros měl na venkovní terase jediného zákazníka s kloboukem na hlavě.

„Dobrý den“, povídám, „ smím si přisednout ?“. „Ale jistě“, odvětil příjemným hlasem chlapík. Po zdvořilostním „ jak se máte a co je nového“ jsem si řekl Spirosovi o pivo. Byl jsem zaprášený v pracovním a bolel mě loket. Na stavbě jsem sbíječkou a krumpáčem dělal v betonu žlab pro odpadní rouru díky něčí blbosti.. Loket mě bolel hodně i když jsem bral tabletky předepsané mi bývalým primářem chirurgie v Pelhřimově.

„ Co ti je mladej?“, povídá druhý host kafenia sedící vedle mě. „Ále bolí mě loket od práce, už dlouho, ale nikdo to za mě neudělá, tak si nestěžuju“, povídám. „Bodejť by sis stěžoval, takovej mladej, skoro dítě, co bych měl říkat já a mě nic nebolí“. „No, dítě nejsem, důchodce taky ne“, povídám, „ 45 už mi bylo“. „Však to říkám, dítě jsi. Kolik myslíš, že je mě a nestěžuju si. Každý den běhám do hor s ovcema, kozama dělám sýr, peču chléb. Taky pěstuju hrozny, dělám víno, nekupuju tady, mám svoje. Tak kolik myslíš, že mi je?“ „Jako Spirosovi, kolem 65,“ odvětil jsem.

„Synku, mě je 103 let. Opravdu 103 !“ A zavolal na Spirose, aby jeho křížky potvrdil. Vyvalil jsem oči, ale loket mě bolet nepřestal. Dali jsme se do řeči a já se snažil dozvědět co nejvíce jako rady k dlouhověkosti. Začali jsme s tím, že jsme se představili a potykali si. Tady to tak zkrátka je. Stefanos pak vedl dlouhý monolog o tom, jak celý život pracoval ve vsi. Celý život nebyl na nikom závislý. Vše si pěstoval sám, vždy choval ovce, kozy, slepice, králíky.. pálil i svojí pálenku tzipuro a slíbil, že příště mi dá láhev na „košt“.. když v tom vpadla na terasu kafenia starší paní v typickém černém úboru. Stefanos, hezký, sympatický dřívenarozený-tahle paní s ním měla společného jen to, že byla evidentně „jen“ dříve narozená.

„No to jsem si mohla myslet kde tě najdu. V hospodě! Už na tebe u Januly   /místní 87-mi letá vitální pekařka, kšeftařka, a drbna/   hodinu čekám. Přijel Vangeli s rybama. Jdu pro ryby a za pět minut jsem zpět a jdem domu!“ docela „hustě“ na něj hulákala.

„Manželka, co?“, povídám jen co vypadla.

„Kdepak synku“, povídá pomalu, „ vnučka..“

Začal jsem se smát a dlouho jsme se smáli všichni tři.. Pak jsme se viděli a diskutovali ještě několikrát, bohužel 104 už se nedožil.

Na tuhle historku jsem si vzpomněl, když jsme v neděli byli opět v taverně nejvýše položené vsi ostrova pojmenované stejně jako nejvyšší hora tyčící se nad ní - Agios Ilias. V příjemné společnosti místních lidí se cítíme moc dobře. Došel nám kozí sýr a víno. Letitou praxí jsme zjistili, že tady je obojí nej.......

S námi u stolu seděl i náš kamarád Ilias. Výborný, 87 letý společník doposud v plné síle s krásnými zakroucenými vousy po vzoru Franze Josefa. Zrovna vedl řeč o dlouhověkosti. Že nikdy nebyl u doktora, zuby má všechny, mléko, maso, sýry, víno, tzipuro, všechno svoje, nic nekupuje. Všechno pochází z jeho ovcí a koz, které se pasou na bylinkách v okolí nejvyšší hory.

„Ale hlavně si myslím, že si neničíš zdraví kouřením“, povídám, protože vím, že většina Řeků kouří a to hodně.

„No, to máš pravdu,“ povídá Ilias pomalu „ nekouřím a nepiju kávu, tolik, už 10 let “ .