Jak jel "protistátní živel" do zahraničí, a proč mu bylo vyhrožováno smrtí? Vše se dozvíte v dnešním dílu.
Asi v roce 1971-2 jsem se v lednu přihlásil u Čedoku na několikadenní zájezd do Rumunska, kde mám příbuzné z matčiny strany. Šel jsem na pasové oddělení zažádat o doložku k občanskému průkazu. Za několik dní potom jsem dostal do léčebny poštou výzvu, abych se v určitý den dostavil na StB do Klatov. Vrchní sestře jsem oznámil, že mám předvolání na StB, a protože jde o úřední jednání, musí mi ten den započítat jako službu. Namítala, ale nakonec to udělala. Prvních asi šest týdnů jsem chodil k výslechům jedenkrát týdně. Potom už to bylo jednou za 2-3 týdny. To se táhlo až do začátku srpna. Když jsem přišel k prvnímu výslechu, zjistil jsem, že mě pozval můj kamarád z obecné školy (jak se mi při druhém příchodu z basy představil) – náčelník OS StB v Klatovech, soudruh Smolík, známý z padesátých let minulého století jako mlátička v Klatovské vyšetřovačce. Mlátil hlava nehlava. Výslech začal tím, že jsem měl v roce 1969 na skautském táboře vysílačku. Během těch několika měsíců se střídaly výhružky, mazání medu kolem pusy, nabídky ke spolupráci. Jednou se vytasil s nabídkou, že můžu dostat pas a jet do západního Německa, kde mám podle něho známé. To jsem odmítl. Věděl jsem totiž ze zkušeností druhých, že do západního Německa zcela určitě budu moci vyjet, také mi však bylo jasné, že až se budu vracet do Československa, uslyším od českých celníků: "Jste zbaven československého státního občanství a musíte se vrátit do Německa." Při jednom výslechu mi řekl, že prezident udělil nějakou amnestii, ale že se mě netýká v plném rozsahu. Řekl jsem mu, že o tom nic nevím a že si zajedu přímo za Gustou a zeptám se ho: "Jak to vlastně, Gusto, je?" Ihned přešel na jiné téma. Když už to pozvání na StB trvalo přes půl roku, řekl jsem náčelníkovi Smolíkovi: "Když víte o mé trestné činnosti, tak teď hned zajděte za prokurátorem, který má kanceláře o poschodí níž, a nechte si vystavit příkaz k zadržení. Já si zatím odvezu auto domů do garáže, vezmu si tašku s kartáčkem na zuby, mýdlo a léky a okamžitě se vrátím. Nemusíte mít strach, že nepřijdu." Začal mít nějaké řeči a já na to: "Když nechcete zajít za prokurátorem vy, tak tam půjdu já a řeknu mu, že víte o mé trestné činnosti a že jste ji nenahlásil. To je paragraf neoznámení trestné činnosti, lidově řečeno – věděl, nepověděl. Za to jsou, myslím, až dva roky." Reakce byla nečekaná: "Zítra si dojděte na pasové oddělení a teď si vezměte věci a jděte," řekl Smolík znechuceně. A měl jsem pokoj. Do Rumunska jsem se zájezdem odjel a v Aradu se setkal se svým bratrancem.
Samozřejmě jsem byl stále sledován. Jednu dobu mě zpovzdálí sledovali pomocníci StB. Když jsem šel někdy něco si vyřizovat na druhý konec města, tak si mě pomocníci (většinou důchodci, kteří si takto přivydělávali) předávali ze čtvrtě do další. Jednou jsem se setkal v ulici na rohu náměstí v Klatovech se svým spolužákem z gymnázia. Zastavili jsme se před jednou výlohou a povídali. Najednou jsem zahlédl ve výkladním skle obraz jednoho důchodce, o kterém jsem věděl, že je spolupracovníkem StB. Otočil jsem se a řekl mu: "Pojďte blíž, ať lepší slyšíte, ať můžete přesně podat hlášení. Zase budete mít nějakou korunu navíc." Dědek se otočil a odkráčel.
V době, kdy jsem pracoval na dětské psychiatrii, jsem vystudoval za jeden rok čtyřletou zdravotní školu. Všechny zkoušky jsem absolvoval během jednoho roku, ale k maturitní zkoušce jsem byl připuštěn až další rok. Ředitelka zdravotní školy se bála, že bude nařčena z protekce, obzvláště – jak jsem se později dozvěděl – že nadržuje "protistátnímu živlu".
V roce 1979 jsem přišel jako ošetřovatel do Psychiatrické léčebny v Praze – Bohnicích. Když jsem si podal žádost, byl jsem na pohovoru u ředitelky ústavu. Řekl jsem jí otevřeně, aby nečekala, že z předchozího pracoviště dostanu dobrý posudek. Na to mi řekla, že s takovými pracovníky má zkušenosti a že mě přijímá. Řekl jsem jí potom, že jsem byl odsouzen jako protistátní zločinec. Na to mi řekla: "To mě nezajímá. Trest jste si odpykal. Tím je všechno vyřízeno. Nikomu zde v léčebně nic takového nic takového neříkejte."
Pracoval jsem na pavilonu 33. Byli tam pacienti dlouhodobě hospitalizovaní. Jednou za mnou přišel jeden pacient a říká: "Pane ošetřovateli, já vás musím zabít." Ptám se proč. A on mi odpověděl: "Vy se tady s námi trápíte a nezasloužíte si to, protože jste moc hodný. Vy si zasloužíte, abyste se měl dobře u Pána Boha." Tuto zkušenost mělo i několik dalších ošetřovatelů. Všichni jsme museli dávat pozor, aby se tomuto pacientovi nedostal do rukou nějaký ostrý nástroj. On to všechno myslel naprosto vážně.
Samozřejmě jsem i na tomto oddělení jsem měl "ochránce" z řad pomocníků bezpečnosti. Jednou jsem měl při noční službě telefon. Volala mi kolem dvaadvacáté hodiny jedna moje známá. Ošetřovatel, který tehdy se mnou sloužil a který věděl, že nový staniční je pomocníkem VB, mu ráno před odchodem ze služby řekl, že mi v noci volala nějaká moje známá z Anglie. Staniční to hned hlásil. Za několik dní přišel do služby celý naštvaný. Dostal od příslušníků vynadáno, že "naletěl". Neuvědomil si, že tehdy každý hovor ze zahraničí je sledován. Toho staničního jsem po roce 1990 potkal. Pozdravil mě, zastavil se a řekl jenom: "Nezlob se, já jsem musel." Co musel, to mi bylo jasné...
