Ani dnes nedáme pokoj. Dnes se dozvíme například, jak prostě proběhlo kněžské svěcení.
Na malé mačkárně skla v kostele pracoval také jeden řeholník, který byl ubytován na vatikánu. Odtud každý den docházel do práce. S ním projednával eventuální mé svěcení Jaroslav Vrbenský. Měl o tom pohovořit s biskupem Korcem a kněžími, kteří mě znali ještě před prvním zatčením. Za nějaký čas jsem dostal vzkaz od biskupa Korce: až se naskytne vhodná příležitost k osobnímu setkání, že je ochoten po krátkém osobním pohovoru udělit mi svátost kněžství. V pátek 12.5.1962 přivedli bachaři všechny z vatikánu do pevné věznice a ubytovali se v prvním patře. Já jsem tam byl v cele v přízemí, odkud vedlo schodiště do patra. Ještě ten den jsem se při vycházce seznámil prostřednictvím známých kněží s biskupem Korcem. Celou vycházku jsme probírali různé věci související s eventuálním svěcením. Totéž se opakovalo při vycházce v sobotu. Ke konci vycházky mi řekl, že mě vysvětí. Dohodli jsme se, že v neděli nepůjdu pro oběd a on také ne. V době vydávání oběda jsem vběhnul po schodišti nahoru do patra. Tam již biskup čekal. Na chodbě už nikdo jiný nebyl. Já jsem poklekl, dal z hlavy čepici, biskup na mne vložil ruce a udělil svátost kněžství. Okamžitě jsem dal čepici na hlavu, rychle sešel do přízemí, vběhnul do cely a netrvalo to ani minutu a bachař přišel celu zamknout. V pondělí ráno stěhovali „vatikán“ zpět na barák, který v předchozích dnech dezinfikovali, protože byl plný štěnic.
Téhož dne šel na transport řeholník, který zprostředkoval kontakt na biskupa Korce. Já jsem ještě v témže týdnu byl převeden na nové pracoviště, tzv. Mechaniku. Byly to dílny Výzkumného ústavu ministerstva vnitra, kde se vyráběly magnetofony a odposlouchávací zařízení. Celé panely a magnetofony se instalovali v hotelích, kde byli ubytováni hlavně cizinci ze západu. V jednotlivých vybraných pokojích pak byla odposlouchávací zařízení napojená na magnetofony.
V mechanice jsem byl přidělen do kanceláře skladů materiálu, nástrojů a přípravků nářadí. Dostal jsem od svého vedoucího klíč od trezorové skříně a pečetidlo. Vždy na konci směny jsem musel skříň zamknout a zapečetit. Klíč i pečetidlo jsem stále měl u sebe. Když občas byl „filcunk“, nesměli bachaři v mé kanceláři otvírat zásuvky psacích stolů ani skříň. Jednou jeden bachař přišel do kanceláře a hned otevřel jednu zásuvku a začal tam přehrabávat dokumenty. Upozornil jsem ho, že to nesmí. Nedbal na to. Zvednul jsem telefon, abych o tom informoval svého vedoucího. Jak to bachař viděl, „vyprejsknul jak cukrář“.
Dostala se mi tam do ruky kniha „Křesťanský personalismus“. Tu jsem před odchodem z práce dával vždy do trezoru. Jednou, když jsem si v práci četl, přišel vedoucí, na něco se zeptal, a když viděl knížku, kterou čtu, ptal se, co to je. Ukázal jsem mu ji. On ji prolistoval a za chvíli řekl: „To je zajímavé. Mohl byste mi ji půjčit?“ Já zalapal překvapením po dechu. Půjčil jsem mu ji a on při odchodu z kanceláře říká. „Až si ji přečtu, zase vám jí vrátím.“ A také vrátil. V kriminále zakázaná literatura... Když jsem se na novém pracovišti „zabydlel“, začal jsem „vyrábět“ víno pro „vatikán“, aby mohli kněží sloužit na baráku mši svatou. Sehnal jsem si čtyřlitrovou láhev od okurek. Kvasnou zátku na láhev mi udělali na pracovišti muklové v laboratoři. S několika mukly jsme objednali každý menší množství hrozinek. Muklovský nákupčí to objednal v kantýně a později přinesl. Hrozinky jsem do láhve naložil a nechal kvasit. Hotové víno potom putovalo do vatikánu v malých lahvičkách od léků. Láhev na kvašení jsem měl uschovanou v trezorové skříni. Jednou ji tam můj vedoucí objevil a ptal se, co to je. Řekl jsem mu na rovinu: „Vyrábím víno z hrozinek pro vatikán.“ On mi na to řekl. „Karl, Karl, vy mě jednou přivedete do kriminálu.“ Bez dalšího slova odešel.
Pro ty, kdo se chtějí dozvědět více přidávám tento odkaz.
https://www.facebook.com/pages/MUKL/1481685845384141
