Můj kamarád mi vyprávěl, jak chodil s poněkud komplikovanou dívkou. Její komplikovanost spočívala v tom, že ho neustále komandovala a řídila. Nic se jí nezdálo dost dobré, vše se dalo udělat lépe. Zkrátka nespokojený člověk.
Můj kamarád střídavě sledoval její zadek a její kritické chování a přemýšlel, jak dlouho se mu asi ten zadeček bude ještě líbit. Ale je to hodný člověk. Ji měl docela rád a tak přijal pozvání k ní domů, aby ho představila rodičům. Tu ale zažil něco, co nečekal.
V domě ho přivítala její direktivní matka, poněkud komplikovaná. Celý život komandovala a řídila svého muže. Nic se jí nezdálo uplně dobré, vše by šlo udělat lépe. Prostě tak trochu nespokojený člověk. Její muž jen stál a mlčel.
Po zdvořilém obědě, při kterém hovořily především ženy, se otec k eventuálnímu ženichu spiklenecky naklonil a tiše hlesl: "Pojď, něco ti ukážu!"
Vyšli ven z domu na dvorek, s pokyny v zádech aby se přezuli a zavřeli dveře. Na dvoře otec otevřel dveře garáže. Vstoupili dovnitř. Otec plechové dveře zabouchl. Došel ke skříňce, vyndal láhev slivovice a dvě sklenky. Nalil, podal jednu kamarádovi, ťukli si. Pak ukázal do kouta garáže, kde stála motorka s nápisem Honda. Tak ze sedmdesátých a pravil: "Vidíš tu motorku? Tak ta mi zachránila život. Jinak bych se z nich už dávno oběsil."
Nalil další dva panáky. Bylo ticho. Oba zírali na Hondu. Byla krásná. Voněla. Ty křivky. Ta světla. Řídítka. Nosič. Jako by říkala: sedni si na mě. Nakopni mě! Udělej mi to!
"Máš motorku?"
"Ne."
"To bys měl, já jí miluju!"
Motorky mohou být nebezpečné. Ale jsou nebezpečnější nebezpečí. A tak skončila láska mého kamaráda.
