Jsem hodný člověk. Mám rád květiny, zvířátka. Vítr na moři. Táborák u rybníka. Mám rád děti. Mohou i trochu zlobit, nezlobí mne to. Mám rád i starý lidi i starý věci. Jsem hodný člověk. Tedy, pokud mne něco nerozčílí.
Ten den bylo krásně. Předjarně a slunečno. Seděl jsem ve stínu svého atelieru fotokrásy a věnoval se sám sobě, tedy něčemu strašně důležitému na počítači. Tu ale najednou si uvědomím, že asi pět minut slyším štěkat pejska. Pejsek štěkal ve výstřelech pravidelných rázů: haf, haf, haf, haf. Nekonečně dlouho.
Říkám si, no no, co ty pejsku štěkáš? Ale on nedbal, štěkal dál. Po deseti minutách stejného štěkotu si říkám: "sakriš co ten hafan štěká?" Nic, štěkal dál. Koukám a on přivázán ke stromu před nedalekou ordinací lékařky a štěká zoufale na dveře. Smutná scéna. Štěkání pokračovalo dál, další dlouhé minuty, srdceryvně, zoufale. Půl hodiny.
Vstal jsem od počítače, došel dozadu do skladu pro tlustou izolační lepenku. Je to ta šedá izolační pevná lepenka o šířce cca 5 cm, v příslušné gramáži a lepu. Vyšel jsem z atelieru, přešel trávník, ulici a chodník a byl jsem u psa. Pes stále štěkal. Rozkopl jsem dveře ordinace. Vstoupil jsem do ordinace (jako obvykle).
"To je váš pes?" ptám se zhruba dvacetiletého.
"Jo a co jako"
V čekárně nikdo nebyl.
"Dej si ruce na tu trubku!" A kývl jsem na trubku radiátoru.
"Proč?"
"Dělej!" Měl jsem obličej před jeho obličejem.
Chlapec se nadechl. Chtěl něco říct.
"Dělej nebo tě pokoušu!" Neuhnul jsem z něj pohledem šílence. (ten pohled mám natrénovaný po tátovi, dovede se podívat jako naprostý magor a doufám, že se ho naučí i můj syn).
Dal jednu ruku k trubce.
"Obě!"
Položil obě ruce na trubku. Nakousl jsem lepenku a rychle omotal izolací jeho ruce k topení. Bylo to raz dva.
"Ne, ne , ne pane!"
"Ale jo jo jo pane!"
Tak, hotovo.
"Štěkej!"
Kluk zíral. Střídavě na mne a střídavě na dveře ordinace.
"Štěkej!"
"Haf!"
"Pořádně, nahlas!"
"Haf, haf, haf, haf!"
"Tak je hodný!"
Vyšel jsem ven před ordinaci.
Dnes bylo krásně. Sluníčko sice ještě nemá tu sílu ale už je to předzvěst jara, třetí jarní den. Včera jsem viděl i kočičky. Nádhera. Jestli to takhle půjde dál budou krásné Velikonoce. Miluji vypuštěné králíky na čerstvé velikonoční trávě u babičky. Jak hopkají, hop, hop. Vesele.
Je ticho.Kouknu na psa. Kouká na mne. Stojí a vrtí ocasem. Jazyk venku. Směje se. Malej, tak roční pes, zpocenej a nešťastnej jak tady tu dobu štěká. Sehnu se k němu na bobek. Dám mu hřbet ruky na prsa, ne na hlavu Pes si čichne k ruce a pak ho teprve pohladím. Jemně. Kouká na mě a směje se.
"Jak ty se jmenuješ?"
Něco kníkne a mrkne na dveře ordinace.
"Chceš jít ?"
Odvazuju psa, který nadšeně poskakuje v kruzích a těší se že někam půjde. Hotovo. Trápení skončilo.
Vedu psa, otevírám dveře čekárny ordinace. "Tak běž."
Pes nadšeně skočí dovnitř. Hodím za ním vodítko.
"Štěkeeeej!"
"Haf, haf, haf." štěkal kluk."Tak další, prosím!" otevřela sestra dveře.
Pes vběhl do ordinace.
Odešel jsem. Jdu něco dělat. Dneska je krásně a já nemám čas zachraňovat svět.
