Včera jsem přišel do mé oblíbené hospůdky, kam chodím ve středu, večer. Mezi starší pány. Jsou to muži vysokoškolsky vzdělaní, políbeni múzami výtvarnými, hudebními, technickými, tu sedí spisovatel, tu historik, tu inženýr...
...všichni politologové, zkrátka mudrci a všichni trempové. Moje oblíbená cháska. Blbce tam nepotkáte. Chodí tam holky ve věku šedesát a více let. Kouří se tam, pije, zpívá, tančí a všechno se tam ví a je vám tam krásně a veselo. Ten přežil rakovinu, ten je vdovec a ta přežila rakovinu i svého muže. Nikdo nikomu nic nezávidí.
Tak do této hospody jsem přišel, bylo už pozdě v noci, vzal si skleničku s vínem a sedl k nim ke stolu. Oni nepospíchají, protože nemají kam pospíchat.
A po pěti minutách mého pobytu se tam dva mudrci pohádali tak, že jeden vstal, přistoupil k druhému, nakopl ho do holeně (asi jako se opatrně nakopávají neposlušní psi), ten druhý nakopnutý začal prvního škrtit a společně velmi sprostě oslovovati a škrtíce se navzájem, supěti si zblízka do rudých obličejů. Jsou to páni, od kterých byste takový výkon nečekali. Bylo to sice poněkud komické, ale oni to mysleli vážně. Pěsti těchto mužů už nejsou pěsti a rány třicetiletých mužů, ale přeci jenom jsou to pěsti, je to zlost, je to síla a jde tam v danou chvíli o vše.
Nejhorší na tom bylo, že se rvali dva ti nejstarší a nejchytřejší chlapi, co tam máme.
Jeden na druhého: „Chceš do držky? Tak pojď, pojď ven“!
A ten druhý zase něco ve smyslu: „Co bych chodil ven, přes držku ti můžu dát i tady“!
Stoly se pohnuly, zem se otřásla, hospoda zmlkla a dva tito věchýtci napnuli své hýžďové svaly proti sobě a začli se škrtit a přetahovat zapřeni do sebe jak dva staří jeleni v posledním boji o svou pravdu, svůj les a pozornost svých dam. Jo. Mela nečekaná, ale upřímně se k ní schylovalo několik let.
Musel jsem je oddělovati za použití trocha mé opatrné síly a silného zařvání: Tak dost! Takhle ne, pánové! Držel jsem zezadu za ruce člověka, který napsal třicet knih o historii Evropy, aby neuškrtil člověka, který napsal sto trempských písniček a ten muzikál, aby ho znovu nenakop.
Pak ten nakopnutý odešel vedle k baru a ten málem uškrcený si sedl na místo. Ale oba se mi zdáli pojednou takoví spokojení. Škrcený se jasně nepatrně usmíval a nakopnutý vedle v baru se myslím také veselil. Zeptal jsem se třetího, kamaráda přísedícího, co se tam sakra děje a on mi řekl, že se hádají celý večer. No. Že ten jeden řekl druhýmu, aby začal rovnou hrát na kytaru, že cvičit si to má doma. No.
Nálada se zklidnila a hospoda zase švitořila. Pak ten škrcený vstal a řekl: "Tak, teď to Kadle udělám, jak to má bejt!". Ta slova říkal pomalu, je sklerotik a přemýšlí o každém slově a šel za tím nakopnutým k baru a holky a panáky je tam srovnaly a řekli si, že do držky si dají příště.
A objali se. Ale asi jako se objímají hokejisté po zápase.
Co se to děje? Myslel jsem si, že dát někomu přes držku, končí někde kolem padesáti let. Že mudrci kolem sedmdesátky a výše, že už to nemají v arzenálu zbraní. Ale ono to tak není. Musim si na ty chlapy kolem sedmdesátky dát bacha. Abych ňákou nechyt. Nakonec je to možná dobře. Láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí, i kdybychom vám měli dát přes držku!!!
Tak zase za týden ahoj! Kamarádi. Jak říkám, jsou to borci!
