Děti si skoro nikdy nepamatují to, co bychom chtěli. Existují však slova, která si osvojí hned. Jsou jak Jára Cimrman: Neříkejte mi nic, co do tý hry nepatří. Já mám děsnýho pamatováka a pak to z tý hlavy nedostanu.
Jeli jsme někam na návštěvu rodinným vozem. Silnice byla suchá, teplota, tlak a rosný bod v pořádku, okluzní fronta 1 016, 230, 28. Lepší počasí jsme si nemohli ani přát.
V dáli se objevila dvě auta, jedoucí v protisměru. Pár vteřin jsme se rentgenovali a pak se ten zadní odhodlal a začal předjíždět. Široký to bylo jakž takž, přibrzdil jsem a nic se nestalo. Kdyby ne, tak jsme si teď listovali v chorobopisu. Tyhle věci mi vadí, nadledvinky vyplavily trochu adreanlinu, takže jsem kolegu protiřidiče ohodnotil výkřikem "Ten ču... !".
Asi za osm vteřin se zezadu, ze sedačky, ve které dosud zdánlivě nikdo neseděl, ozvalo tenkým hláskem: "Kdo to byl ten ču... ? Já jsem ho neviděl." Nějak jsme to zamluvili. Ovšem za dalších dvanáct vteřin, poté, co jsme si se ženou mysleli, že jsme téma definitivně sprovodili ze světa, tu byla další otázka: "Jaký auto měl ten ču ... ?"
Už to bude týden a paní učitelka ze školky si zatím nestěžovala. Snad to zavadne a upadne v zapomnění. Majitele tenkého hlásku se na to ptát nebudu, nejsem ču ...
