Vážený pane předsedo Ústavního soudu

Postupně sděluji své názory jednotlivým vrcholným představitelům vlády, soudcům i zákonodárcům. Doufám, že mé úvahy naleznou úrodnou půdu.

Mám zásadní výhrady k funkci naší polistopadové justice. Nežijeme v právním státě, ale ve státě, kde se soudí jako za totality.

Vlády za prezidenta Havla trpěly (a 30 let stále trpí) skutečností, že část moci výkonné a celá moc soudní pokračovala v praktikách, kterým se naučily za totality. Občané nejsou sice tak často bráni do vazebních věznic, ale nad výroky soudů zůstává rozum stát. Je možné, aby v právním státě byl premiér označovaný za trestně stíhaného bez účasti soudů? Je možné, aby soudy zabavovaly majetek občanů, kteří ho nabyli podle práva?  Je možné, aby soudce změnil žalobní návrh? Jeden soudce byl dokonce usvědčený z korupce. Soudci musí být vzorem morálního konání. Prokurátoři jsou schopní obžalovat polovinu občanů z korupčního jednání.

Státní zástupci jsou zařazení do gesce ministra spravedlnosti. Z toho titulu se domnívají, že mohou beztrestně obvinit kteréhokoliv občana, dokonce i poslance s mandátem imunity. V právním státě je takový postup nepřípustný. O každém skutku, nebo o podezření z vykonaného skutku, musí rozhodovat nezávislý a nestranný soud. Státní zástupce má povinnost požádat soud, aby rozhodl, zda předložené důkazy stačí k obvinění, nebo zda policie má pokračovat ve vyšetřování. Jestliže soudce žalobu přijme, nebo povolí další vyšetřování, automaticky se musí stát zákonným soudcem šetřeného případu. Takový je přirozený výklad Ústavy a Listiny základních práv.

Výběr soudu si zpravidla určuje žalobce tím, že k vybranému soudu doručí své podání. Může být v pravomoci jednotlivých soudů předat spor soudu, který je s obdobnými spory lépe seznámený. Musí být lhostejné, který soudce případ řeší. Všichni soudci mají povinnost rozhodovat podle svého svědomí, nestranně a nezávisle. Všichni soudci mají stejnou pravomoc. V první republice soudy probíhaly bezproblémově, protože prokurátoři respektovali své povinnosti, a soudci věděli, co je spravedlivý (čili pravdivý) výrok.

Soud je činnost za úplatu. Není-li žalobcem stát, musí soudce (před jednáním, a po schválení své nestrannosti účastníky sporu) stanovit výši soudního poplatku. Což se nyní patrně neděje, zejména při kauzách, kdy je žalobcem instituce. V právním státě musí soudce rozhodovat výhradně o žalobním návrhu. Jedná-li se o spor, ve kterém je více účastníků, musí soudce vyloučit všechny, kterým je výrok soudu lhostejný. Což je princip vyloučení třetího. Zůstanou pouze dva účastníci sporu: žalující strana a strana žalovaná.

Soudce má pouze dvě varianty, jak může rozhodnout:

A: Uzná předložené důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Soud uznal důkazy žaloby. Žalovaná strana splní tyto požadavky žaloby: ....  Žalovaná strana uhradí veškeré soudní výlohy žalobce.“

B: Soudce neuzná důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Žaloba se zamítá. Žalobce uhradí veškeré soudní výlohy žalované straně.“

U každého sporu je lhostejné, která strana se na soud obrátí (která strana je žalobcem). Rozhodnutí soudce je vzhledem k účastníkům sporu identické. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. Oba výroky jsou pravdivé. Je-li soudnictví jednostupňové, je výrok soudce pravomocný. Naše soudnictví je dvoustupňové. Odvolání k soudu druhého stupně pozastavuje výkon rozhodnutí soudu prvého stupně. Každý účastník sporu má právo podat odvolání proti rozsudku soudce prvního stupně. Pravomocné rozhodnutí pak vynese soudce odvolacího soudu. Soudce, který vynesl pravomocné rozhodnutí, stává se zákonným soudcem případu. Z ekonomických důvodů má být obdobná činnost pachatelů souzena stejným (zákonným) soudcem. Rozhodnutí o potrestání je pak rychlejší, a může ho formulovat pomocník soudce.

Náklady na soudní řízení musí být minimální. Počet soudců a soudních úředníků ve státě tomu musí odpovídat. Pod každým rozsudkem musí být podepsán jeden konkrétní soudce. Do právních norem nepatří termín „závazný právní názor“, jak nám to vnucuje současná justiční mafie. Divoké rozhodování z časů transformace socialistického hospodářství do kapitalismu už snad skončily. Justici je třeba vrátit do kolejí, ve kterých byla za první republiky.

Soudy mají být specializované podle potřeb společnosti. Právní předpisy jsou zahlcené množstvím „trestných činů“. Žádný soudce neví předem, zda činnost nebo skutek, který žalobce předkládá, je trestný čin ve smyslu zákona. Proto státní zástupci musí takové označování předmětného řízení používat obezřetně. Až na konci soudního řízení lze konstatovat, že k trestnému činu došlo. Stačí pouze dva různí soudci a maximálně dvě jednání před soudem, aby se rozřešil každý spor, který má řešení. Dvě různá práva nelze srovnávat. Některé spory proto musí skončit dohodou. Případ, kdy je obžalován soudce, se v právním státě nemůže vyskytnout.

Podle mého názoru nemusí být náprava současného systému složitá. Vyžaduje uvážené kroky vlády a souhlas většiny poslanců.

V prvé řadě je třeba přeřadit institut Státního zastupitelství do gesce ministra vnitra, nebo z něho učinit samostatný úřad. Státní zástupci musí dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázaní mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Jestliže státní zástupce u soudu neuspěje, může (a nemusí) v řízení pokračovat státní zástupce vyšší instance. Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice.

Za druhé je nutné soudcům upřesnit hierarchii rozhodování a soudcovský slib takovým způsobem, který nedovolí překrucovat literu a ducha Ústavy. Třeba následujícími odstavci, vloženými do právních předpisů:

…………………………………………………………………………………………………

§1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří zákon, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO),

(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje soudce, který se stává jeho zákonným soudcem.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo přikazovat jiným soudům, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

……………………………………………………………………………………………

Vážený pane předsedo Rychetský,

jsem přesvědčen o tom, že naše republika si zaslouží takové soudnictví, které občana ochrání před nesmyslnými důsledky činnosti našich zákonodárců. Každý občan si zaslouží právní ochranu takovou, jak je definovaná v Ústavě a Listině práv. Pravicové Hnutí ANO ve volbách v roce 2013 slibovalo: „Právo a soudy tu nejsou pro právníky, ale pro občany. To neznamená, že musí laik rozumět všem zákonům, ale naopak, že to nepotřebuje.“  Potřebu takového soudnictví dokládají volební preference. Levicové straně ČSSD by mělo daleko víc záležet na tom, aby justice sloužila občanům. Jako nejvyššímu představiteli moci soudní by vám současný stav v justici neměl být lhostejný.

Ing. Karel Januška, ID: uiz6ad

Zveřejněno na: