Po „vítězství sametové revoluce“ nastalo právní vakuum. Poslanecká sněmovna přijala mnoho užitečných zákonů (zákonných nařízení). Tyto zákony tvořili vesměs „občané s právnickým vzděláním“ vystudovaní v dobách totality.
Studovat práva v „socialismu“ mohli výhradně děti uvědomělých rodičů.
Tito „občané s právnickým vzděláním“ využili příležitost a právní normy zdeformovali tak, aby nemuseli aplikovat základní pravidlo každého soudu. Tisíciletá zkušenost soudnictví zní: Každého rozhodnutí soudu musí být spravedlivé k oběma stranám sporu. Tak se soudilo již v dobách antických.
Tenkrát to platilo pro svobodné občany, nyní se domníváme, že to platí pro všechny občany. Veliký omyl! Nyní jsou před zákonem rovnější „občané s právnickým vzděláním“. Jen oni se mohou přímo obracet na soudy různých úrovní. Plebs musí používat jejich služeb, protože nedokáže zformulovat svůj požadavek. Svým výkladem Ústavy se moc soudní stala služkou těchto občanů (dříve zvláštního ražení).
K soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro „závazný právní názor“ vyššího soudu. Soudci nemusí soudit tak, jak jim přikazuje Ústava, ale jak jim nařizuje vyšší soud.
I Hnutí ANO mělo kdysi ve volebním programu: Pokud občan žije poctivý a slušný život, zákony musejí být na jeho straně, aniž by je musel studovat. A stane-li se mu křivda, u soudu musí najít zastání.
Moc soudní se buď ignoruje, nebo zneužívá.
Náprava není složitá. Stačí, aby Poslanecká sněmovna a Senát přikázal soudcům, aby ctili literu Ústavy.
