Občan by měl vědět, že Ústava a Listina práv jsou nejvyššími zákony, které jsou v písemné formě. Platný Občanský soudní řád, zděděný po totalitním systému, začíná touto první souvislou větou:
Národní shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto zákoně:
Podobný je § 362
(2) Národní výbory postoupí neprodleně spisy týkající se věcí uvedených v odstavci 1 příslušnému okresnímu soudu.
Rozhodně se nedá prohlásit, že pracovníci Ministerstva spravedlnosti věnují péči znění našich zákonných předpisů. Daleko smutnější je skutečnost, že tento předpis odporuje jak Ústavě, tak Listině práv. Ústava předpokládá, že náš právní systém je dvoustupňový. To znamená, že každý se může proti rozhodnutí soudu I. stupně odvolat. V Ústavě, naštěstí ještě částečně zděděné z první republiky, je odstavec, který předepisuje, jak se mají soudci chovat v případě odvolání. Článek 82. Ústavy praví: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Výklad je jednoznačný: Nestrannost žádného soudce nesmí nikdo ohrožovat. Jestliže jednou soudce vynese své rozhodnutí, nikdo (ani soudce vyššího soudu!!) nesmí rozhodnutí soudce ohrožovat. Že tomu tak je, stačí si přečíst článek 2. jak v Ústavě, tak v Listině práv. Tam se praví: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Čili každý může ve svém odvolání prohlásit: „Beru na vědomí rozhodnutí soudce I. stupně, ale chci, aby soudce vyššího soudu toto rozhodnutí potvrdil, nebo vyvrátil (žádný zákon mi takové rozhodnutí nezakazuje)".
I když má tento zákonný předpis název Občanský, slovo občan se v tomto předpisu nevyskytuje ani jednou. Pouze přídavné jméno občanský je uvedeno 66x. Termín senát se v předpisu vyskytuje celkem ve 188 případech. Bohužel definice tohoto termínu chybí (způsob ustavení, pravomoce). V soudním pořádku by se měl vyskytovat pouze v kapitole, která řeší dovolání proti rozsudku soudu II. stupně. Senáty by měly být ustanovovány pouze u dovolacích soudů. Měly by být složeny ze soudce, advokáta a odborníka z laické veřejnosti. Tento institut v soudním pořádku úplně chybí. Proto se soudy dostávají k řešení až k Ústavnímu soudu, který se rozhodně takovými spory nemá zabývat. Ve sporu o dvě různá práva musí zaznít i hlas laického odborníka.
Nepočítal jsem počet paragrafů, které se věnují termínu odvolání. Vzhledem k tomu, že naše soudnictví je dvoustupňové, všechny tyto paragrafy jsou nadbytečné. Soud II. stupně má probíhat přesně podle toho, jak probíhá soud I. stupně. V pravomoci soudce II. stupně je potvrdit nebo změnit rozhodnutí soudce I. stupně.
Naše soudy, včetně Ústavního soudu, neuznávají logické důkazy a soudí podle předpisů Československé socialistické republiky.
Viz také:
Justice a základní občanská práva.
Odpověď veřejného ochránce práv
