Soudce Šott vynesl osvobozující rozsudek se členy strany Věci veřejné. Zamyšlení nad pravomocemi soudců.
Článek 82. Ústavy říká: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.
Ústava nerozlišuje soudce. Tak jako svéprávní občané, tak soudci jsou si rovni ve svých právech. Jejich pravomoc je dána tím, na jakém stupni rozhodují. V Ústavě není ani slovo o tom, že by soudce vyššího soudu mohl ohrožovat nestrannost jiného soudce, čili nesmí mluvit do nestranného rozhodnutí soudce nižšího soudu. Povinností soudce vyššího soudu je vynést podle zákona své nezávislé rozhodnutí a neohrožovat nezávislé a nestranné rozhodnutí soudce jiného soudu. To, že takto postupovali soudci v totalitním soudnictví, není důvodem pokračovat v této praxi. Ve všeobecném povědomí je soud studentů z brněnské vysoké školy a představitele vedení školy. Je to normální, že spor trval 21 let?
Důkaz, že soudci nemají pravomoc vracet spor nižšímu soudu, je jednoduchý. Stačí, když kterákoliv strana sporu podá odvolání ve formě: „Beru na vědomí rozhodnutí soudce soudu I. stupně. S rozhodnutím nesouhlasím a žádám, aby spor rozhodl nadřízený soud.“
Článek 2. jak Ústavy, tak Listiny práv praví: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Z toho jednoznačně plyne, že každý svéprávný občan se může zříci soudce I. stupně, který jednou rozhodl a žádný soudce soudu I. stupně se již případem nesmí zabývat (protože máme dvoustupňové soudnictví).
Bohužel, naši právníci a justice neumí číst Ústavu. Žádný právník vám nepodá takové odvolání, jak navrhuji. Ani státní zástupci taková odvolání nepodávají. Že je to ze zištných zájmů všech „osob s právnickým vzděláním“ lze těžko dokázat. Pamětníci vědí, proč taková možnost byla do soudního pořádku vložena.
Tento svůj postoj hájím před soudy v konkrétním případě, který je popsán na této adrese.
Ve věci jsem podal Ústavní stížnost dne 26.12.2012.
