K matení pojmů dochází při interpretaci soudního rozhodnutí. Soudce „Jménem republiky“ vynáší své rozhodnutí. Jiní soudci prohlásí, že stát nerozhodoval podle zákona.
Sbírka zákonů je souhrn všech nařízení vlády, schválených buď pouze poslaneckou sněmovnou, nebo celým zákonodárným sborem, případně podepsaným prezidentem. Porušení některého nařízení může mít za následek soudní spor. Někdy je bez jakéhokoliv důsledku. Konkrétně za nedodržení zákonného předpisu o státním rozpočtu pro konkrétní rok, je těžké někoho vinit.
Pod termínem Zákon je třeba rozumět v první řadě poznání ze všech matematických, přírodních, lékařských a technických věd. Samozřejmě, že žádný soudce tak široké vědomosti nemůže mít. Proto má k dispozici soudní znalce, na které se obrací. Ale stran Ústavy musí být každý soudce tak vzdělaný, že nepřichází v úvahu, aby jeho rozhodnutí Ústavě odporovalo.
„Odborní“ pracovníci ministerstva spravedlnosti do Sbírky nechali začlenit takové paragrafy, které vyloženě slouží pouze některým zájmovým skupinám. Příklad „občanů s právnickým vzděláním“ je ukázkový. Žádný soudce nemá zákonem nařízené, aby zkoumal, zda má osoba, která se na soud obrací, nějaké vzdělání. Listina práv stanoví, že svéprávní občané mají před zákonem rovná (stejná) práva. Tuto skutečnost porušuje nařízení vlády přijaté pod názvem „Zákon o Ústavním soudu“. To je matení pojmů. I tento “zákon“ musí být v souladu s literou Ústavy a Listiny práv. Nejhorší je skutečnost, že soudci Ústavního soudu dávají přednost znění ze Sbírky.
V Ústavě je článek o tom, že každý soudce musí vynášet pouze nestranná rozhodnutí. Žádný soudce nesmí vynést takové rozhodnutí, ze kterého by mohl mít sám, nebo někdo z blízkých, prospěch.
Smutné je, když se podle nařízení vlády se řídí soudci v takových případech, kdy jde o skutečné porušení Zákona. Žádný soudce si nesmí z prostředků státu přisoudit nějakou částku.
Jiným příkladem jsou třeba zákonná nařízení o fotovoltaice.
Dokud poslanecká sněmovna nepřikáže všem soudcům, aby respektovali hierarchii zákona, nemůže dojít k nápravě. Soudcům je také třeba přikázat, že rozhodování musí být jednoznačné. Pokud rozhoduje jeden soudce, nedochází problému. Jestliže soud rozhoduje senátem, je bezpodmínečně nutné, aby rozhodnutí bylo jednomyslné. To se samozřejmě týká i Ústavního soudu. Je v moci soudu, jak k takovému rozhodnutí dospěje. Pouze jednomyslné rozhodnutí zaručuje pravdivost výroku.
Začlenění takového paragrafu do Sbírky zabrání tomu, aby jeden soud poslal někoho do vazební věznice, a jiný soud rozhodl, že předcházející rozhodnutí soudu bylo nezákonné.
Žádné finanční náklady takový paragraf nevyvolá. Naopak, ekonomické přínosy budou podstatné.
