Prezident obviněný z pomluvy, trestně stíhaný poslanec, trestně stíhaný soudce. Občané ve věznicích, protože si soudce upravil žalobní návrh.
Soudci si ukusují ze státního rozpočtu. Pravda je cizí slovo pro moderátory veřejnoprávních prostředků. Propaganda je povýšena na svatou pravdu. Trestně stíhaný premiér, u kterého ani nedošlo k tomu, aby se soud případem zabýval. Zákonodárci si nedokážou přečíst Ústavu. I zákonodárce je občanem, tak může činit vše, co není zákonem zakázáno. To zákonodárcům nestačí. Místní státní zástupce požádá poslance, aby mu „vydali ke stíhání premiéra a další zákonodárce“, což poslanci s radostí učiní. Jenom proto, že tím poškodí dobré jméno zákonodárců jiných politických stran. A od toho okamžiku je trestně stíhaný nejenom pro kolegy poslance, ale také pro širokou obec novinářů, zpravodajců a komentátorů všech „nezávislých zdrojů“.
Soudci, patrně po právu obviňovaní policií z trestných činů, rozhodují o „trestně obviněných“ občanech. Nikomu to nepřipadá divné. Politické strany si dávají za cíl neumožnit vládnout straně, která získá nejvyšší počet hlasů. Protože občan je pro ně až na druhém místě. Důležitější jsou poslanecká křesla a posty ministrů ve vládě. Prezident jim to poradil.
Pro občana je nejhorší stav, kdy pravdu neuznávají soudci. Do věznic se dostávají občané, kteří jsou nevinní podle zákona.
Soudce v demokratickém státě nesmí být za své rozhodnutí nikdy postižen. Vždy jedná podle svých znalostí zákona (vědomí). Kdyby měl vynést rozsudek jiný, než odpovídá skutku, může na základě svého svědomí zmírnit výrok vůči zákonu. Soudce má pravomoc nad občanem, institucí, i státním úředníkem. Nemá pravomoc soudit jiného soudce. Aby i soudce mohl být kontrolovaný, je náš soudní systém dvoustupňový. Každé rozhodnutí soudu prvního stupně může být zkontrolované soudem druhého stupně (odvolacím soudem). Výkon pravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně se odkládá do doby rozhodnutí odvolacího soudu. Tak mají soudy probíhat. Tak je napsaná Ústava.
Soudům je třeba přikázat, aby na každém stupni rozhodovaly o tom, zda je či není žalobce v právu. Ústava nepřipouští přikazovat soudům, aby respektovaly „závazný právní názor“ jiného soudu.
Aby republika dospěla k právnímu státu, do právních norem je třeba zařadit následující příkazy soudcům:
Soud se musí vyjádřit ke každému navrženému důkazu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit předložený spor. Nemá právo nutit jiný soud, aby za něj rozhodoval.
Nikdo jiný než zákonodárci to nemůže učinit. Čím dříve to zákonodárci nařídí, tím rychleji se republika stane právním státem. K trestnému činu soudce ve spojitosti s jeho funkcí nesmí dojít. Stačí respektovat literu Ústavy.
