To je zásada, kterou naše justice neuznává. Spolehlivě to ignorují téměř všichni poslanci a senátoři.
Jsme národ prospěchářů a podvodníčků? Nebo jenom naši soudci, zákonodárci a „občané s právnickým vzděláním“ nechtějí slyšet pravdu? Tragedií je, že naši novináři jsou také nedílnou součástí většinové části občanů.
Stát, ve kterém se občan nemůže bez „občanů s právnickým vzděláním“ domáhat spravedlnosti, je nemorálním a nedemokratickým státem.
Hnutí ANO slibovalo: Právo a soudy tu nejsou pro právníky, ale pro občany. To neznamená, že musí laik rozumět všem zákonům, ale naopak, že to nepotřebuje.
V právním státě by neměl být ani jeden případ nespravedlivě rozhodnutý soudem. Soudce se musí zabývat každým důkazem, který žalobce předloží. Konkrétní spor může soudce rozhodovat pouze jednou, má-li dodržet literu Ústavy. Ani jeden rozsudek soudu nesmí být v rozporu se zněním Ústavy.
V právním státě nemůže rozhodovat soudce, který jednal nemorálně. Justice musí pracovat takovým způsobem, který podobné situace zcela vyloučí.
Republika má precisní Ústavu, ale soudci jednají podle zavedených postupů z totality.
Stát, ve kterém státní úředníci (zástupci) veřejně označují spoluobčany za „trestně stíhané“, je nemorální stát.
Moc soudní si „občané s právnickým vzděláním“ v parlamentu rozparcelovali. Bezproblémové vybírání poplatků za dopravní přestupky policií „zákonodárci“ převedli na kolegy, kteří sedí na městských úřadech. Problémy s poplatky za služby telefonním operátorům si převedli na ČTÚ. Podobně předali řešení dluhů exekutorům, u kterých může být vzdělání problematické.
Všechno si zákonodárci stačili zajistit v době po sametové revoluci. Náležitě to využívají. Domnívali jsme se, že volíme své zástupce, kteří budou ctít základní občanská práva. Ale soudní mašinerie zděděná po totalitě si zajistila dostatek „zákonů“, které deformují demokracii.
Systémová chyba zděděná z doby totality je zařazení státních zástupců do gesce ministra spravedlnosti. Kdyby státní zástupci byli zařazení do gesce ministra vnitra (součásti moci výkonné), nemohlo by docházet k absurditám. Státní zástupci nemají v Ústavě přikázáno zasahovat do sporů, ve kterých stát není žalobcem. Z Ústavy mají státní zástupci pouze práva, která náleží moci výkonné. Může úředník nebo policista něco nařídit premiérovi? V kterém právním státě je to možné? Premiér je nejvyšším představitelem moci výkonné. Státní zástupce, který takový úkon od policie požadoval, by měl být okamžitě suspendován. Stejně tak policista, který se takovému úkonu nevzepřel.
Je možné, aby ve státě, který si říká právní, mohl státní úředník (zástupce) prohlásit o bezúhonném občanovi, že „je trestně stíhaný“? Jak je možné, že poslanci jsou poslušní státního úředníka a řeší, zda jejich kolega poslanec má být sledován policií? Nepopletli si poslanci základní principy demokratického státu? Institucí, které jsou zodpovědné za dodržování práv občanů, je několik:
1) V první řadě všechny soudy. Každý soud má být nezávislý a nestranný. Každý soudce má rozhodovat nestranně, nezávisle a spravedlivě. Za rozhodování soudů jsou zodpovědné Nejvyšší správní soud a Ústavní soud.
2) Existuje Ústav pro otázky soudnictví (při Právnické fakultě, Masarykovy univerzity, Brno. Vedoucí ústavu doc. JUDr. David Kosař, Ph.D., LL.M., J. S. D.).
3) V republice máme další čtyři významné právnické fakulty (Praha, Brno, Olomouc, Plzeň). Každá by měla mít takové přednášející, kterým by stav v soudnictví neměl být lhostejný.
4) Existuje speciální institut „Justiční akademie“. Jistě s nemalými finančními náklady. Zcela placený z daní občanů. Neměl by být financován těmi, kteří jeho služeb používají?
Náprava současného systému je jednoduchá.
I) Přeřadit institut státních zástupců do gesce ministra vnitra by měl být první krok premiéra a vlády. Premiér může být osočován, že to činí pouze ku svému prospěchu. Ale občanů, kteří jsou státními zástupci osočováni, jsou desetitisíce. Patrně jsou statisíce občanů nemorálně vydíraných exekutory. Moderátoři veřejnoprávních institucí používají lživá tvrzení o „trestně stíhaných osobách“.
II) O vině a trestu v právním státě rozhoduje výhradně soud. Nikoliv státní úředníci. Soudcům je třeba přikázat, aby dodržovali Ústavu ve všech rozhodnutích, která činí jménem republiky. Nelze se řídit Občanským soudním řádem, který neuznává pravdivé výroky. Kriteriem spravedlnosti je pravda. Rozeznat pravdu od lži musí umět každý soudce.
Poslanci a senátoři musí trvat na přísném dodržování litery Ústavy. Pokud to nečiní, musí občané čekat do dalších voleb, aby vybrali zodpovědnější představitele.
Ing. Karel Januška ID: uiz6ad
