Konečně jedno logické rozhodnutí Ústavního soudu. ÚS rozhodl, že prodloužení vazby D. Ratha bylo protizákonné, protože pro každého občana platí presumpce neviny.
Jak z hlediska tohoto rozhodnutí vypadá zbavení základního práva (svobody pohybu) skupiny občanů kolem případu Tluchoř? V právním státě platí presumpce neviny pro každého občana (nejenom pro poslance). Aby mohl být občan zbaven tohoto práva, k tomu je nezbytně nutné, aby se dopustil trestného činu, nebo takového činu, který trestný čin dokládá (vražda, loupež, 7 milionů v krabici). Žádného takového činu se nikdo ze zadržené skupiny občanů nedopustil. Přesto byli brutálním způsobem zadrženi a uvrženi do vazby. Soudci Nejvyššího soudu rozhodli, že bývalé poslance nelze stíhat a ostatní obviněné nechali ve vazbě. Na vahách spravedlnosti měli „možnost vykonání trestného činu“ a „zbavení základního práva svobody pohybu bezúhonných občanů“. Soudci ignorovali základní postulát právního státu: „občan může činit vše, co není zákonem zakázáno“. Bez existence trestného skutku, ponechali zadržené ve vazbě. Stíhání občanů, kteří nebyli poslanci, stále probíhá. Patrně podle (právního) názoru, že se mohli dopustit trestného činu. Trestného činu dopustil stát tím, že ponechal obviněné ve vazbě. Soudci Nejvyššího soudu ignorovali Listinu práv a obviněné ponechali ve vazbě. Samozřejmě tuto Listinu ignorovali i státní zástupci, protože žádný trestný čin nepředcházel (skutková podstata).
Jednoduchý spor, který naše justice není schopna vyřešit, je popsán na „dokumentytmobil.wz.cz“. Požádal jsem soud, aby rozhodl, zda v prolongované smlouvě lze měnit smluvní podmínky. Soudkyně rozhodla, že spor má opět řešit ČTÚ. Proti rozhodnutí soudkyně jsem se odvolal, protože součástí žaloby bylo rozhodnutí jak úřednice, tak předsedy ČTÚ. V odvolání jsem požádal, aby spor rozhodl soudce nadřízeného soudu. Takový požadavek je zcela ve smyslu přirozeného výkladu termínu odvolání. Jak Ústava, tak Listina ztvrzuje, že občan může činit vše, co není zákonem zakázáno. Soudci by tento odstavec měli nejen znát, ale ve svých rozhodnutích respektovat. Soudcům Městského soudu v Praze jsou lhostejné odstavce Ústavy a dvakrát vrátili řešení sporu soudkyni I. stupně. Se stížností u Nejvyššího správního soudu jsem neuspěl. Prý nemá pravomoc v civilních věcech zasahovat do rozhodnutí Městských soudů. Ani u Ústavního soudu a soudu ve Štrasburku jsem neuspěl. Vše je podloženo pouze na procesním postupu z dob totality. V Občanském soudním řádu je odstavec, který dovoluje vrátit (po odvolání) spor soudu I. stupně. Že tím soudci II. stupně porušují základní předpoklad „vynášet pouze taková rozhodnutí, která přikazuje zákon nebo soudcovské svědomí“ nikdo nevidí nebo nechce vidět. Soudci vyššího soudu obvykle dodají, že soudce nižšího soudu je povinen respektovat závazný právní názor, což je vrcholem arogance. Povinnost každého soudce je vynášet rozhodnutí ve sporné věci. Ohrožovat nestranné rozhodnutí jiného soudce Ústava zakazuje odstavcem: „Nestrannost soudce nesmí nikdo ohrožovat“. Termín „odvolání“ v přirozeném výkladu v sobě zahrnuje požadavek, aby rozhodnutí soudce stvrdil jiný soudce. Aby rozsudky soudců byly v obdobných případech totožné, je nezbytně nutné přinutit soudce vyšších soudů, aby dodržovali hierarchii zákona a spory rozhodovali. Nesmějí vracet rozhodování soudům nižším.
Smutná je skutečnost, že v připravovaných úpravách Občanského soudního řádu byly soudní postupy ztvrzeny. Naštěstí nedošlo k jejich schválení a poslanecká sněmovna byla rozpuštěna. Snad se v současné sněmovně najdou takoví poslanci, kteří soudcům připomenou znění Ústavy a Listiny práv.
