Občané by si zasloužili spravedlivé soudnictví. Právní stát má být uspořádán tak, aby moc výkonná (policie), moc soudní a moc zákonodárná byly na sobě nezávislé.
Ústava je napsaná pro dvoustupňové soudnictví. Pokud se některá strana odvolá proti rozhodnutí soudu první instance, rozhodnout musí odvolací soud. Ten může rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdit, opravit, nebo může vydat své nezávislé rozhodnutí. V žádném případě nesmí vrátit řešení soudci prvého stupně. Takovým krokem porušuje Ústavu čl. 82 „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nezávislost nesmí nikdo ohrožovat.“ Žádný soudce nesmí ohrožovat nezávislost svou, ani nezávislost jiného soudce. Platný Občanský soudní řád to patrně připouští.
Listina základních práv a svobod stanoví v čl. 38 odst. 1 „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“ Totalitní soudnictví určilo, že zákonný soudce bude ten, který je příslušníkem soudu podle bydliště žalovaného. Je lhostejné, který soudce dostane řešit soudní spor jako první. Rozhodne-li soudce pravomocně po právu, stává se zákonným soudcem provinilého. Provinilému zákonný soudce nemůže být odebrán. Logiku to má v tom, aby procesy stejného charakteru a stejným viníkem byly rozhodovány efektivně a spravedlivě. Není třeba vymýšlet další právní úpravy pro opakované případy provinění stejným viníkem.
Soudci neberou v úvahu tisíciletou zkušenost, jak spravedlivě rozhodovat. Soudce si nic nesmí přivlastnit. Co odebere jedné straně sporu, musí přisoudit druhé straně. Měnit žalobní návrh je nepřijatelné porušení pravomocí soudu. Soudní rozhodnutí na základě "naléhavého právního zájmu", nebo podle "závazného právního názoru" nepatří do předpisů právního státu. Každý soudce může rozhodovat podle svého svědomí, a tím případně zmírnit tvrdost zákona. Jinak musí rozhodovat tak, jak mu zákon nařizuje.
Registry občanů o příjmech a majetku některých veřejně činných občanů jsou v rozporu s Ústavou. Takové registry vedou pouze k nerovnosti občanů. Pouze soud má právo rozhodovat o vině či nevině. Je špatně budovat policejní stát. Když se někdo proviní, jsou data (důkazy) pro soud rozhodující. Právní stát není policejním státem pro nikoho. I pro státní úředníky a poslance platí Ústava. Pouze poslanci a senátoři mohou mít možnost hájit svým mandátem voliče i v případě, když se trestného činu dopustí. Soudy musí pracovat podle Ústavy, ne podle předpisů, které vymysleli „občané s právnickým vzděláním“. Presumpce viny je volební nesmysl. Boj proti korupci nelze řešit omezováním práv veřejně činných občanů. Žádný registr korupci nezabrání. Policie musí konat svou povinnost. Očerňování jiných občanů musí zamezit soud svými výroky.
Sbírku zákonů je třeba upřesnit a soudcům nadefinovat termín „Zákon“. Obsahově by upřesnění mělo zahrnout následující paragrafy:
§ 1. „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují, je Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem. Jsou to:
..(H1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,
..(H2) Ústava, Listina práv a svobod,
..(H3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU),
..(H4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
..(H5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.
§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.
§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.
§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.
Domnívám se, že problém v justici si vyžaduje okamžité řešení. Bez ohledu na názory právníků by poslanci a senátoři měli paragrafy s identickým obsahem schválit ve zkráceném řízení.
Zachovat stávající právní systém si budou přát všichni "občané a poslanci s právnickým vzděláním". Není složité porozumět jejich důvodům. Bylo by nezodpovědné, kdyby se v nezákonných soudních postupech nadále pokračovalo. Je třeba dovést republiku k právnímu státu.
Vládní většina politických stran by se měla vytvořit nad závazkem přijmutí navrhovaných právních předpisů.
Redaktoři a redaktorky veřejnoprávních sdělovacích prostředků by také měli umět logicky uvažovat.
