Když je majetek občana získaný čestnou prací, těžko mu může být odebrán. Když občan cítí, že by dokázal lépe řídit podnik, ve kterém je pracovníkem, pouze domluvou se stávajícím ředitelem se mu to může podařit.
Mnoho zemí dosáhlo významnosti tím, že jejich občané přepadali lodě na moři, které nepatřilo žádnému státu. Svůj lup z části darovali svým panovníkům, a stali se vážnými občany. Panovníci jejich činnost vítali nebo tolerovali. Někdy se sami stali panovníky.
Jedním z předpokladů právního státu je existence nezávislých soudů, které musí spolehlivě určit, zda občan majetek získal po právu. To je problém naší republiky. Krást cizí majetek nepatří do pravidel právního státu.
Investigativní novináři B. Tachecí (Český rozhlas+) a J. Kubík (Seznam.cz) v rozhlase, (kterému jako důchodce také platím) diskutovali o únosu syna premiéra. Mám pocit, že oba novináři by se měli zamyslet nad svou činností. Současné pravomoce Nejvyššího státního zástupce (P. Zemana) neodpovídají uspořádání v demokratickém státě. V právním státě je bezpodmínečně nutné, aby moc výkonná byla podrobená moci soudní. Každý občan musí být pod ochranou moci soudní. Ústava takové uspořádání předpokládá.
Aby vláda mohla splnit cíle, které ve volebním programu občanům slíbila, musí všichni státní úředníci jednat podle jejího přání. Když soudci jednají podle totalitních předpisů, tak se občan spravedlnosti nedovolá.. Pro občana je lhostejné, jakým způsobem premiér dosáhl toho, že získal svému Hnutí většinu volebních hlasů. Zřejmě mimo jiné také tím, že veřejně slíbil, že k soudům se bude chodit pro spravedlnost. Zatím to rozhodně neplatí.
Ústavní soud nalézá nespravedlivá rozhodnutí soudů. Taková rozhodnutí ÚS neruší, nechává je v platnosti a vrací soudům znovu řešit daný spor. Povinností ÚS je zrušit nespravedlivé rozhodnutí soudce, a současně zrušit patřičný odstavec právních předpisů, který vedl k nespravedlivému rozhodnutí. Tak se v našich zemích soudilo až do nástupu totality. Nyní se tak neděje.
Kdo rozumí česky, tak ví, že pravda pravdy je zase pravda. Ale rovněž nepravda nepravdy je také pravda. "Nemohu nepřijít" značí, že přijdu. Je to totéž, když na otázku přijdeš prohlásím "přijdu". To je princip důkazu sporem. Na takovém principu (negace negace je pravda) pracují všechny počítače.
Do nástupu totality (až do roku 1963) byl tento princip v zákoně definován takto: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.
Soudce má pouze dvě možnosti, jak může rozhodnout. Pravdu může přiznat žalobci, nebo může žalobu zamítnout. Každý soud rozhoduje za úplatu, kterou stanovuje soudce. Je-li žalobcem stát, soudce soudní náklady nepředepisuje. Současným státním zástupcům (nebo jejich úřadům) by měly být naúčtované soudní náklady, které nesprávnou žalobou způsobili.
Princip vyloučení třetího účastníka zaručuje spravedlivý výrok soudce pro obě strany sporu.
Soudcům je třeba připomenout, jaké jsou základní postuláty právního státu. Jak by bylo možné vybřednout ze současné situace navrhuji v blogu: Ukončit ping-png v justici
