Kdyby soudní procesy probíhaly tak, jak předpokládá Ústava, Ústavní soud by byl schopný rozhodovat i v daleko menším počtu členů. Nikdy by nemohlo dojít k situaci, kdy Ústavní soud pohrdá základními právy občana.
Za První republiky tvořilo Ústavní soud sedm soudců. Nejsem znalec ani historie, ani práva. Zato mám velmi špatné zkušenosti s výroky soudců všech stupňů. Bohužel nejhorší právě s výrokem Ústavního soudu.
Posuďte sami. V triviálním sporu jsem požadoval od telefonního operátora, aby dodržel podmínky prolongované smlouvy. Když jsem neuspěl, totéž jsem požadoval od Českého telekomunikačního úřadu (který má v těchto věcech rozhodovat). Výsledek byl stejný. Obrátil jsem se na soud. Soudkyně soudu I. stupně rozhodla, že spor má opět řešit ČTÚ. Ústava praví: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Čili každý může ve svém odvolání prohlásit: „Beru na vědomí rozhodnutí soudce I. stupně, ale chci, aby soudce vyššího soudu toto rozhodnutí potvrdil, nebo vyvrátil (žádný zákon mi takové rozhodnutí nezakazuje). Přesně takové odvolání jsem podal. Toto mé odvolání opakovaně nerespektoval soud II. stupně. Neuvedl, podle kterého odstavce zákona rozhodl a vrátil spor k rozhodnutí soudkyni I. stupně. Obrátil jsem se na Nejvyšší správní soud, aby přikázal soudu II. stupně spor rozhodnout. NSS rozhodl takto: Nejvyšší správní soud nemá ve smyslu § 4 odst. 1 a § 12 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní pravomoc přezkoumávat a rušit rozhodnutí soudů ve věcech civilního soudnictví či jim cokoliv „přikazovat“.
V této situaci jsem se obrátil na Ústavní soud. Ve své stížnosti jsem poukázal na tři nelogické věci v našem soudnictví.
a) Nerespektování principu rovnosti svéprávných občanů před zákonem. Soudci si přisvojili pravomoc (na základě Občanského soudního řádu - Osř) zkoumat stupeň vzdělání občanů, kteří se na soud obrací. Nesolventnímu občanovi je odebráno právo podat dovolání proti rozsudku soudu II. stupně (musí si zaplatit „občana s právnickým vzděláním“).
b) Upozornil jsem na to, že soudci II. stupně vracejí spor soudu I. stupně, bez uvedení odstavce zákona, který jim to nařizuje. Tato pravomoc je v rozporu s článkem 82. Ústavy.
c) V zákonných předpisech není uvedeno, jak má probíhat dovolací řízení. Protože soud I. i II. stupně již rozhodl, je třeba vyvolat dovolací řízení s účastí nejenom soudce, ale i advokáta a odborníka z laické veřejnosti. Upozornil jsem na skutečnost, že tyto případy (spor o dvě práva) se nejčastěji dostává před Ústavní soud. Podle mého názoru je to systémová chyba, a proto je tento soud zahrnut případy, které mu nepřísluší. K tomu nebyl Ústavní soud určen.
Ústavní soud mou stížnost zamítl řešit. Tím jsem se dostal do situace, kdy žádný soud v republice nerozhodl o mých zákonných právech, uvedených jak v Ústavě, tak v Listině práv (činit to, co mi zákon nezakazuje). Ale toto mé právo je výslovně chráněno v Listině (Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny). Čili Ústavní soud pohrdl mým právem, zaručeným v Listině práv. Odvolává se na právní předpis nižšího stupně (Zákon o ústavním soudu). V právním státě by k takové situaci nemohlo dojít. Jako občan můžu veřejně prohlašovat, že pohrdám Ústavním soudem, protože tento soud pohrdá právy mými.
Kdyby soudní procesy probíhaly tak, jak předpokládá Ústava, nikdy by k podobné situaci dojít nemohlo, a Ústavní soud by byl schopný rozhodovat i v daleko menším počtu členů.
Viz také:
Justice a základní občanská práva.
Odpověď veřejného ochránce práv
