Článek 2. Amnestie: Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.
Tento článek amnestie napadá délku soudních sporů. Podle mého názoru jsou za délku sporů odpovědní všichni, kteří jsou podle Ústavy vykonavatelé moci v naší republice (tj. moci zákonodárné, výkonné a soudní).
Odpovědnost zákonodárného sboru:
Zákonodárci přijali do nejvyššího zákona Listinu práv a svobod. Bohužel učinili tak jen formálně a s velkými nedostatky. Nezamysleli se, co znamená rovnost svéprávných občanů před zákonem. Advokáti a „osoby s právnickým vzděláním“ mají před zákonem jiná práva. Podle znění Listiny svéprávný občan a advokát jsou si ve svých právech před zákonem rovni.
Nezamysleli se nad článkem 82. Ústavy, který nedovoluje soudci vynést dvě různá rozhodnutí. V předpisech ponechali soudcům vyšších soudů pravomoci, která jim ze Zákona nepatří (rozhodovat podle právního názoru). Senátoři, kteří se obracejí na Ústavní soud, by se měli zamyslet nad svou vinou.
Odpovědnost všech dosavadních vlád:
Pokud délka sporů vadila některé vládě, učinila jen formální kroky, které hlavní příčiny délky neodstranily. I když má k dispozici Ústav státu a práva, Justiční akademii, všechny vysoké školy, tak neučinila nic, co by jí tento problém exaktně vysvětlilo. Prezident je součástí moci výkonné. Podřídil se moci soudní, když se tato vzepřela a negovala jeho rozhodnutí o jmenování předsedkyně Nejvyššího soudu. Neargumentoval nezávislostí moci soudní a výkonné. Žádný zákon nepředepisuje, že se soudce může zabývat výsostným rozhodnutím moci výkonné.
Odpovědnost justice, včetně Ústavního soudu:
Ústava čl. 82.praví: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.
Je to klíčová formule, která definuje, jak má soudní proces probíhat. Z tohoto článku logicky plyne, že žádný soudce nesmí projednávanou věc soudit vícekrát. Jedním z axiomů našeho právního systému je princip dvoustupňového uspořádání soudních procesů. Každý spor má nárok na rozhodnutí dvou soudců. Soudce vyššího soudu může změnit rozhodnutí soudce nižšího soudu.
Soudce má pouze jednu možnost se ke sporu vyjádřit, protože kdyby vynesl dvě různá rozhodnutí, někdo ho donutil k tomu, aby své nezávislé rozhodnutí změnil, čili někdo ohrozil jeho nezávislé rozhodnutí a tím porušil Ústavu. Hlavní příčinou délky sporů je chybná interpretace tohoto článku justicí.
To je můj laický názor občana s dobrým matematickým vzděláním.
