V úvaze se věnuji základnímu problému v justici. Délka a počet neřešených sporů závisí také na přesné interprataci zákona. Soudci by si měli uvědomit, že v nemocnicích žádného soudce neléčí podle nemocničního řádu, ale podle nejnovějších dostupných metod.
Článek 82. Ústavy zní takto: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“ Jinými slovy: „Každý soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Nikdo nesmí jeho nestrannost ohrožovat.“
Ústava zakazuje každému, aby ohrožoval nestrannost kteréhokoliv soudce. Ani soudce nadřazeného soudu nesmí porušovat Ústavu a předepisovat soudci nižšího stupně, jak má rozhodovat. Soudce vyššího soudu má povinnost rozhodnutí nižšího soudu potvrdit, nebo vynést své nové nestranné rozhodnutí. Z hierarchického uspořádání moci soudní plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je konečné. To znamená, že může nastat opravné řízení, protože některá ze stran sporu došla k závěru, že byl porušen zákon.
Aby mohl některý soudce (či senát) vrátit řešení kauzy nižšímu soudci, musel by být v Ústavě nebo Listině práv odstavec, který nařizuje vrácení kauzy soudci nižšího stupně. Nic takového nikde není. Pouze v Občanském soudním řádu (z roku 1963) je uvedena možnost, že soudce odvolacího soudu (senát) může vrátit sporný případ soudci I. stupně. To odporuje současné Ústavě, protože soudce má povinnost vydávat taková rozhodnutí, která mu přikazuje zákon, nebo jeho svědomí. Jestliže soudce prvního stupně rozhodl a své rozhodnutí zveřejnil, již nikdy nesmí toto své rozhodnutí opravit. Kdyby ho opravil, tak by to znamenalo, že někdo porušil Ústavu a přinutil ho k vynesení jiného rozhodnutí.
Tak by měly probíhat soudní procesy, kdyby se ctila litera Ústavy. Dokud si zákonodárci neuvědomí, že průběh soudních procesů je podle tradice z dob totality, těžko lze očekávat nějaký pokrok v justici. Nadále budou soudní procesy probíhat třeba desítky let a může docházet k případům, kdy někteří důvodně podezřelí z trestného činu mohou být vyňati z moci soudní, z důvodu nepřiměřené délky sporu (amnestií prezidenta). Nadále mohou být nevinní občané zbaveni svých základních práv a drženi ve vazbě.
Přitom náprava situace je jednoduchá. Stačí soudcům připomenout, co znamená pojem hierarchiev zákonech, a jaké je znění Ústavy a Listiny práv. Kdyby se našel dostatečně erudovaný ministr spravedlnosti, domnívám se, že by v zákonodárném sboru mohl lehce prosadit, jak mají soudci interpretovat termín zákon. Bohužel, ani jednu politickou stranu situace v justici netrápí tak, aby se jí intenzivně zabývala. Ministerstvo spravedlnosti vidí řešení v obsazování řídících postů u jednotlivých soudů. Otázkou je, nakolik současný stav vyhovuje soudcům a advokátům.
Domnívám se, že to je hlavní důvod, proč zákonodárci nejednají.
