Lež a chamtivost vítězí nad pravdou a láskou

Každý stát potřebuje ke svému chodu soudy. Aby společnost byla stabilní, musí být soudnictví spravedlivé pro všechny občany. Naše soudnictví vycházelo ze základů římského práva. 

Povinností soudců vždy bylo a stále je rozhodovat o vině a trestu. Je to jednoznačně definované i v naší Ústavě.

Po sametové revoluci soudci a státní zástupci odmítli jakoukoliv odpovědnost za svá dřívější rozhodnutí v totalitě. Nikdo z nich nebyl potrestán. Jednání podle hesla „nejsme jako oni“ je justice v obdobném stavu, jako za totality. Státní zástupci nerespektují povinnost konat pod dohledem moci soudní. Právnické fakulty vychovávají absolventy, kteří nerespektují tisícileté zkušenosti římského práva. Potvrzení o absolvování právnické fakulty bylo a stále je důležitější, než znalost základních principů matematiky. První ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil pořád žije v domnění, že jednal moudře. Celé ministerstvo spravedlnosti vyrábělo zákony jak na běžícím pásu. Ústava se stala cárem papíru. Předsedkyně soudu Brožová zastávala stanovisko, že důkaz opakem nepatří mezi důkazy. Důležitější pro ni bylo rozhodování podle Občanského soudního řádu. Jiný „specialista“ léta vymýšlel Občanský zákoník, který dovolil státu činit trestné činy na dětech. Dodnes máme hordu exekutorů, kteří se vymkli moci soudní. Zákonodárci, kteří je vytvořili, vymýšlejí nové zákony, jak je umravnit.  Teplé poslanecké a senátorské místa jsou pro ně důležitější, než právní ochrana občanů.

Služba soudu je zpoplatněná. Před řešením sporu soudce stanovuje předběžné výlohy, které musí složit žalobce, aby se soud případem zabýval. Stát v roli žalobce takové výlohy neskládá.

Zdědili jsme totalitní způsob práce justice. Státní zástupci (prokurátoři) byli a pořád jsou zařazení do pravomocí ministerstva spravedlnosti. Z toho titulu se domnívají, že mají obdobné pravomoci jako soudci. V parlamentní demokratické společnosti o vině a trestu rozhoduje výhradně soud. I stát se dopouští skutků, o kterých musí rozhodnout soud. Žádný skutek nelze prohlásit za trestný čin, aniž by o tom soud rozhodl. Státní zástupce, který řídí policii při omezování osobní svobody některého občana, a bez patřičného rozhodnutí soudu, dopouští se trestného činu. Okamžitě by měl být zbaven svých pravomocí. Osobní svoboda každého občana je zaručená jak v Ústavě, tak v Listině práv. Státní zástupci jsou úředníci, kteří nemají právo porušovat Ústavu.

Již ve starověku bylo předepsané, že soudce nesmí rozhodovat ve věcech, které se týkají jeho samotného, nebo jeho příbuzných. V naší Ústavě je stanovené, že každý soudce musí rozhodovat nestranně a nezávisle. Nezávislé rozhodnutí je takové, které soudce vynese pouze jednou. Rozhodnutí soudce, které není identické s jeho prvním rozhodnutím, je rozhodnutí závislé. Je závislé na třetí osobě, která ovlivnila soudce prvého stupně.  Proto k rozhodnutí každého sporu stačí dva nezávislí soudci. Jenom jeden účastník sporu může mít pravdu.

Jestliže soudce vyhoví státnímu zástupci a označí občana za možného pachatele trestného činu, automaticky se musí stát jeho zákonným soudcem. Máme dvoustupňový soudní systém. Každá strana sporu má nárok na rozhodnutí odvolacího soudu. Každá strana má právo prohlásit: „Beru na vědomí rozhodnutí soudu (prvního stupně), s rozhodnutím nesouhlasím a žádám, aby spor rozhodl soud druhého stupně (odvolací)“. Tím se pozastavuje výkon rozhodnutí soudu prvního stupně a spor musí vyřešit soudce odvolacího soudu.

Soudce může rozhodovat pouze ve věci, která mu byla žalobcem předložená. Jestliže soudce nějakou věc (nebo právo) přisoudí straně A, pak automaticky tuto věc (nebo právo) odebírá straně B. Výrok soudu ke straně žalované je opakem výroku ke straně žalující. Spravedlivý výrok je pouze výrok pravdivý. Změnit žalobní návrh nesmí žádný soudce v právním státě. Změna žalobního návrhu dokazuje špatnou činnost jak soudců, tak státních zástupců.

Náprava současného stavu není náročná. Vyžaduje souhlas většiny zákonodárců a razantní krok předsedy vlády.

I. Přeřadit institut Státního zastupitelství do gesce ministra vnitra, nebo z něho učinit samostatný úřad. Státní zástupci musí dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázaní mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice.

II. Soudcům upřesnit hierarchii rozhodování a soudcovský slib takovým způsobem, který nedovolí překrucovat literu Ústavy. Třeba následujícími odstavci, vloženými do záměru nového Občanského soudního řádu:

§1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří zákon, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO),

(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje soudce, který se stává jeho zákonným soudcem.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

Protože jsme zhruba v polovině volebního období, politické subjekty by měla uvažovat nad tím, co získá hlasy voličů.