Kladu si otázku, zda by za Rakousko – Uherska bylo možné, aby skupina bezúhonných občanů, mezi nimi někteří bývalí poslanci, byla odvedena do žaláře a měsíc vězněna. Co by tomu říkaly tehdejší politické strany, co by tomu řekl Masaryk, jako poslanec tehdejšího parlamentu. Co by tomu říkali novináři? Domnívám se, že k podobné situaci by za monarchie nemohlo dojít. Bohužel za protektorátu docházelo k daleko horším věcem. A za totality, po vítězném únoru, k tomu docházelo opět. O současnosti se můžeme přesvědčit sami.
Když se Komunistická strana ujala moci, potřebovala „nové“ soudce a právníky. Proto byli na studia právnických fakult vybíráni studenti z velice úzké skupiny občanů. Nestačilo jen studenty vybrat, bylo také nutné upravit právní předpisy tak, aby zdání spravedlnosti bylo formálně zachováno. To se podařilo do té míry, že současná justice pracuje přesně tak, jako v době vlády Komunistické strany.
Základní občanské právo, zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv, tj. skutečnost, že svéprávní občané mají před zákonem stejná práva, se podařilo odstranit vložením institutu povinného zastoupení občana před vyššími soudy. Zastupovat mohli pouze advokáti, kteří byli povinně členy advokátní komory. Samozřejmě vyškolení v duchu totality.
Ani nyní nejsou advokáti ochotni přijímat takové případy, které jsou proti současným soudním praktikám. Naopak, přistoupili na hru, kdy respektují nesmyslné termíny jako „naléhavý právní zájem“ nebo „závazný právní názor“. To se soudcům hezky soudí. Za totality byl tento názor vtloukán celému národu a zněl: „Dělnická třída, pod vedením KSČ, na základě vědeckého poznání, zvítězí na celém světě.“ V současnosti se termín „závazný právní názor“ stal oficiálním termínem, který mohou používat všichni soudci vyšších soudů. Co tento názor dokazuje, nikoho nezajímá. Důležité je, že Ústavní soud nesmyslné termíny potvrdil. Ze sporů o platnosti smlouvy se stávají spory o „naléhavý právní zájem“. Návrhy zákonů z dílny Ministerstva spravedlnosti jsou stále v duchu totality.
Nevím, jak je možné že takový galimatyáš myslící právníci dávno nerozmetali. Zřejmě z důvodů, že prebendy z této skutečnosti jsou větší, než užitek pro ostatní občany.
Obvykle platí, že systém soudů je dvoustupňový. Jestliže soudce I. stupně vynese špatný rozsudek, je povinností soudu II. stupně (odvolacího soudu) toto rozhodnutí buď potvrdit, nebo vynést nové rozhodnutí. To je pojistka toho, aby nedocházelo ke špatným rozhodnutím soudů. V Ústavě se tato skutečnost objevila v článku 82. „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“ Totalitní zákonodárci vložili do soudního pořádku odstavec, který vyšším soudcům umožňoval vrátit spor soudci I. stupně. Patrně všichni předsedové vyšších soudů byli členy KSČ, okamžitě mohli na stranických sekretariátech domlouvat rozsudky takové, jak soudruzi potřebovali.
Každé písemné rozhodnutí soudce (Usnesení, Rozsudek) je třeba chápat jako soudcovo konečné rozhodnutí. Pokud soudce nemá dostatek důkazů, je v jeho pravomoci požádat patřičnou stranu, aby spis doplnila. Samozřejmostí je vyjádření protistrany. Do zákonných předpisů byl vtělen institut zákonného soudce. Z Ústavy sice plyne, že soudce může rozhodnout pouze jednou, ale to tvůrcům totalitních předpisů nevadilo. Vypůjčili si termín z Listiny práv, a nesmyslně trvají na tom, že špatné rozhodnutí soudce I. stupně má opravit samotný soudce. Z občanských soudních sporů se stává hra, která připomíná ping pong. Spor brněnských studentů s vedením fakulty trval asi dvacet let.
Jestliže současná vláda a hlavně ministryně spravedlnosti má skutečně v úmyslu zbavit stát korupce, potom je nezbytně nutné přijmout taková opatření, aby k podobným případům nedocházelo. Není složité současnou situaci napravit. Stačí soudcům (a pracovníkům ministerstva vnitra) definovat, jak je třeba interpretovat termín zákon. Navrhuji přijatelnou definici:
Zákon České republiky tvoří hierarchické uspořádání všech zákonů matematiky, nejnovějších poznatků věd přírodních a lékařských, Ústava, Listina práv a svobod, zákonná ustanovení vydaná zákonodárným sborem (sbírka zákonů), předpisy a vyhlášky vydané zmocněnými institucemi nebo osobami.
Užitek z tohoto rozhodnutí zákonodárců by byl ohromný. Soudní procesy by se zkrátily nejméně o polovinu, protože soudci II. stupně by nesměli vracet spory soudům I. stupně. Soudní spory by nemohly trvat desetiletí. Nemohlo by docházet k situacím, kdy bezúhonní občané (a dokonce bývalí poslanci chráněni imunitou) jsou měsíc ve vazební věznici. Institut povinného zastoupení by musel být používán pouze tam, kde by neznalost zákona mohla občanovi způsobit újmu. Nepravdivé výroky soudců I. stupně by jistě opravily odvolací soudy. Žádné finanční nároky by tento odstavec v zákoně nepotřeboval. Naopak, přinesl by nemalý kladný efekt pro státní pokladnu.
Poznámka: Úvaha je založena hodnocení procesů z veřejných zdrojů (případ zadržených poslanců, rozhodnutí soudce Paclíka v kauze K. Got) a z procesů, ve kterých jsem po soudu požadoval rozhodnutí o platnosti uzavřených smluv. Popsáno na http://soudniproces.wz.cz/, http://soudniprocesb.wz.cz/, http://soudniprocesb2.wz.cz/, http://soudniprocesus.wz.cz/, http://dokumentytmobil.wz.cz/).
