Soudce Pavel Šámal hledá ty nejlepší soudce. Soudci by měli být garantem toho, aby každý občan měl práva, která jsou zaručené Listinou práv a Ústavou.
Když se občan domnívá, že mu byla někým (jiným občanem, institucí nebo státem) způsobena újma, má právo obrátit se na soud. Očekává spravedlivé rozhodnutí.
Každý spor není jednoznačně řešitelný. Příkladem je právo rodičky rodit doma a povinnost lékaře chránit zdraví dítěte.
Obvykle má spor pouze jedno spravedlivé rozhodnutí. Výrok soudce ke straně A, musí být opakem výroku ke straně B. Na tento princip přišli soudci již v antickém Římě. Platil u nás až do nástupu totality a říkal se mu důkaz opaku.
Jednoduchý příklad: Jedna strana požaduje zneplatnění existující (písemné) smlouvy. Soudce musí zkoumat příčinu zneplatnění. Dojde-li k závěru, že smluvní podmínky byly porušené, výrok soudu musí znít: „Smlouva přestala platit (k datu které soudce stanovil), protože smluvní podmínky byly porušené.“ V případě, že soudce dojde k závěru, že smluvní podmínky nebyly porušené, výrok soudce musí znít: „Předmětná smlouva je platná, soud nenalezl důvod k jejímu zneplatnění“.
Která strana (A či B) je v právu, přímo závisí na tom, kdo porušil smluvní podmínky. Strana, která je v právu, má nepochybně nárok na uhrazení soudních nákladů, bez ohledu na to, zda ji zastupoval „občan s právnickým vzděláním“. Platí rovnoprávnost svéprávných občanů před zákonem.
V antickém Římě, za Rakouska a v první republice museli soudci rozhodovat spravedlivě.
Nevím, co se učí na našich právnických fakultách. Ale současná soudní praxe klidně zamítá spory, které lze důkazem opaku řešit. Zamítne žalobu z „nedostatku právního zájmu“. Takový nesmysl se zrodil až po sametové revoluci. Každý, kdo se obrací na soud, projevuje ten největší právní zájem, protože se s protistranou nedokázal dohodnout.
Smlouva slouží k tomu, aby dvě strany plnily to, co podepsaly. To je snad zřejmé i občanovi se základním vzděláním. Naši „občané s právnickým vzděláním“ si právní předpisy upravili tak, že nemusí respektovat důkaz opaku. V civilních sporech si „uzákonili“, že soudce má možnost vybírat si jen některé předložené důkazy. To je naprosto nepřípustné.
Spory o smlouvy jsou pro „občany s právnickým vzděláním“ zdrojem zajištěných příjmů. Na úkor občanů a státu.
Náprava je jednoduchá. Ministr spravedlnosti nebo zákonodárce by měl soudům přikázat, aby se i v civilním řízení vypořádal se všemi předloženými důkazy. Dále soudcům přikázat, co je termín „Zákon“, podle kterého musí soudy rozhodovat. Třeba takto:
1. Zákon je hierarchické uspořádání:
1.1) všech zákonů přírodních a matematických věd, nejnovějších poznatků věd lékařských a technických,
1.2) Ústava, Listina práv a svobod,
1.3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU),
1.4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
1.5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni nařízení vydávat.
2. Soudce vyššího soudu může rozhodnutí soudu nižšího stupně potvrdit, upravit, nebo vynést své rozhodnutí.
Odstavec 1.1) by vrátil do „Zákona“ tisícileté poznání, že rozhodnutí soudce k oběma stranám sporu musí být pravdivý výrok (důkaz opaku), protože je součástí matematiky.
Odstavec 2. plyne z článku 82. Ústavy: Rozhodnutí soudce nesmí nikdo ohrožovat. Tudíž odvolací soud má právo rozhodnutí nižšího soudu potvrdit, opravit, nebo vynést své nezávislé rozhodnutí. Tím skončí hra ping-pong v soudních rozhodnutích. Každý soud se zodpoví za své rozhodnutí. Počet soudních řízení se scvrkne nejméně na polovinu.
Soudci by měli získat zpět důvěru a úctu, kterou u občanů ztratili.
