Podle chování ministrů spravedlnosti dvou nejsilnějších stran a podle chování předsedů těchto stran, lze usuzovat o tom, zda se republika stane právním státem, nebo bude řízená skupinami stranických odborníků.
Snad to my občané opět přežijeme.
„Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“ se praví v jednom vynikajícím filmu, který v Americe neuspěl. Proč? Patrně se v některých zemích nedá dělat legrace z vážných věcí.
Zažili jsme to již za minulých vlád. Poslanci se usnesli, že budou do rukou policistů vydávat každého poslance (zákonodárce), na kterého ukáže ruka policisty. Poslanci, včetně ministrů spravedlnosti, nevědí, že pouze soud je oprávněn k tomu, aby některý skutek označil za trestný čin podle zákona. Není všechno trestním činem, co je popsané v patřičných předpisech. Jestliže podepíšu smlouvu s jiným občanem, ve které si stanovíme, že mne občan zbičuje v případě, když má nadváha stoupne o deset kilogramů, pak soudce nesmí toto bičování prohlásit za trestný čin. Soud řeší vztah mezi dvěma subjekty. Je-li subjektů víc, pak metodou „vyloučení třetího“ dojde opět k rozdělení do dvou skupin. V jedné skupině jsou subjekty na straně žaloby a ve druhé na straně žalovaných. V obecných případech je bičování trestným činem.
Zpět k současnosti. Poslanci vedou „tvrdý“ boj o místa ve výboru, který má vydávat poslance do rukou spravedlnosti. Ve sněmovně sedí ministři spravedlnosti obou stran, které získaly největší počet hlasů. Domnívají se, že počet členů může nějak ovlivnit „vydávání“ poslanců. Kdyby vydávání poslanců bylo v moci soudní (jak je tomu ve všech právních státech), pak by žádný problém nenastal. To je za předpokladu, že moc soudní pracuje přesně podle Ústavy, ne podle zvyklostí z totality. Ústava předpokládá, že soudce, který jednou ve věci vynese své rozhodnutí, již nikdy se nesmí k danému sporu vrátit. Soudce musí každý spor rozhodnout nestranně a nezávisle. Jestliže se některá strana proti rozhodnutí soudu v prvním stupni odvolá, odvolací soud (druhého stupně) má právo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, upravit, nebo vynést své konečné rozhodnutí soudu.
Jak málo by stačilo, kdyby alespoň ministři spravedlnosti chápali tuto prostou věc. Samozřejmě je třeba soudcům přikázat, aby zapomněli na termíny „závazný právní názor“, nebo „naléhavý právní zájem“. Také je třeba všem soudcům připomenout, že před zákonem jsou si občané rovni ve svých právech. Když občan řídí automobil, musí mít řidičský průkaz. Ale když se obrací na soud, žádný soudce nemá právo zkoumat, jakého vzdělání občan dosáhl. Zaplevelené právní předpisy z dílny ministerstva spravedlnosti pouze zaručují „občanům s právnickým vzděláním“ nevysychající zdroj příjmů.
V úvaze Soudy a rozhodování jsem navrhl čtyři paragrafy, které by republiku vrátily mezi právní státy.
