Naši zákonodárci by měli z republiky učinit právní stát. K tomu je třeba přinutit soudce, aby respektovali literu Ústavy.
"Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu."
Pravda a spravedlnost je nejvyšší kriterium pro rozhodování soudců. Jestliže některý soudce takovou skutečnost nerespektuje, nemůže zastávat funkci soudce. Do demokratického systému takový soudce nepatří.
Ústavní soud velmi často dochází k závěru, že rozhodnutí některého soudu bylo nespravedlivé (H-System). Povinností Ústavního soudu v demokratickém státě je zrušit rozhodnutí soudu nižšího stupně, zrušit zákonná nařízení a postupy, které vedly k nespravedlivému rozhodnutí a vrátit rozhodování soudci, který nespravedlivý výrok vynesl. Pouze takový postup zaručuje, že země bude mít demokratické řízení. Soudce může vynést pouze jedno nestranné a nezávislé rozhodnutí.
Každý demokratický stát je založený na třech pilířích. Je to moc soudní, moc zákonadárná a moc výkonná. Pravda a spravedlnost musí v právním státě zvítězit nad lží a chamtivostí.
Prvním a nejvyšším pilířem je moc soudní. Ta má právo rušit nařízení vlády i špatné zákony. Rozhoduje o pravdě a spravedlnosti. Pod ochranou moci soudní jsou všichni státní občané bez rozdílu jejich vzdělání, nebo činnosti, kterou pro stát vykonávají.
Druhým pilířem je moc zákonodárná. Bohužel, naši zákonodárci nechtějí o svém postavení ve státě vůbec diskutovat. Převzali praktiky z totality. Státní zástupci si ponechali moc, která jim v právním demokratickém státě nepatří. Nejvyšší státní zástupce musí být připravený na to, že po každýcch volbách do Sněmovny složí svou funkci, a umožní nové garnituře střídání levo-pravých vád. Státní zástupci předkládají soudu případy, kdy rozhodnutí státních úředníků v různých ministerských rezortech jsou rozdílná. Pouze soud musí rozhodnout, který postup je spravedlivý. V některých státech je funkce zákonodárce neplacená. V jiných státech nejsou psané zákony, o pravdě a spravedlnosti rozhoduje většina svéprávných občanů. Zpravidla v referendech. Má to tu výhodu, že lze měnit nespravedlivě nastavené právní normy. Odstoupení Británie ze společenství EU je příkladem. Naši zákonodárci se zabydleli v poslaneckých a senátorských křeslech tak dokonale, že jim žádná nespravedlnost v justici nevadí. Navázali svou činnost na totalitní systém. Ani jeden soudce nebyl za svá rozhodnutí v totalitě potrestán. Vysoké školy masově vyrábějí „občany s právnickým vzděláním“. Uplatnění nacházejí v advokacii a správním „soudnictví“. Za státní prostředky se postavily justiční paláce téměř v každém kraji. Z úředníků, kteří mají kontrolovat dodržování právních předpisů, vznikly správní soudy. Bez ohledu na Ústavu a pilíře právního státu. Státní zástupci musí před soudem zastupovat stát. O pravdě a spravedlnosti rozhoduje vždy soud, nikdy úředník státního zastupitelství. Všechny smlouvy uzavřené státem kteroukoliv vládou, musí být platné, dokud neprošla doba platnosti, nebo je soud nezrušil. Ministerstvo spravedlnosti by nemělo mít žádný hmotný majetek. Spory mezi úředníky ministerstev lze nestranně posuzovat pouze v případech, kdy moc soudní nevládne žádným majetkem.
Třetím pilířem demokratického státu je moc výkonná. Ta zahrnuje moc vojenskou a policejní. Obě složky moci výkonné mají útvary, které mohou jednat mimo zákon. Příslušníci tajné policie mohou získávat informace nezákonnou cestou. Po převratu se složky STB přizpůsobily. Byly využívány k bojům mezi politickými stranami. Ústavní soud pod vedením Rychetského se vnitřními předpisy zbavil odpovědnosti za spravedlivé rozhodování. Ignoruje povinnost přísného dodržování rovnosti občanů před zákonem. Česká televize se stala zastáncem justičního marasmu. Václav Moravec v různých dezinformačních pořadech obhajoval „naléhavý právní zájem“, nebo tvrdil, že zákony fyziky do soudnictví nepatří (Archimédův zákon). Zákonodárcům je to lhostejné.
Naděje na stát, kdy by pravda a spravedlnost zvítězila nad lží a chamtivostí je malá. Politické strany se staly nevýznamnými subjekty v boji o moc. Hnutí ANO válcuje protivníky, i když o bezúhonnosti premiéra lze pochybovat.
