Patrně pracovníci Ministerstva spravedlnosti přišli s návrhem zákona o ocenění práce Ústavních soudců tím, že jim bude přiřknuta zvláštní renta. Měl bych pro navrhující podnět, aby Ústavním soudcům bylo doporučeno, aby si ještě několikrát přečetli Ústavu a Listinu práv.
Zopakuji klíčové články Ústavy a Listiny práv:
Ústava
Článek 2
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Listina základních práv a svobod
Článek 1
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Článek 2
(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Termín lidé jsme zvyklí nahradit termínem občané. Takže první článek Listiny lze interpretovat také takto: Svéprávní občané jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.
Domníváte se, že jako svéprávní a svobodní občané, máme před zákonem rovná práva? Bohužel jenom na papíře Listiny práv.
Naše zákonné postupy, zavedené totalitním systémem, uznávají kategorii „občanů s právnickým vzděláním“. Jejich práva jsou rozsáhlejší. Mohou podávat stížnosti k Ústavnímu soudu. Mohou podávat dovolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Podle nového Občanského zákoníku mohou podávat jakási upřesnění, týkající se zápisu do Obchodního rejstříku. Tato práva jsou všem svéprávným občanům odejmuta, ale za jistých podmínek se jich někdy občan může domoci. Bohužel, je-li občan nesolventní, na některá práva nedosáhne.
Institut právního zastoupení je podle přirozeného výkladu práva nutný jen tam, kde by občan mohl neznalostí zákona dojít k újmě. To naši soudci neuznávají. Nejhorší na této situaci je stav, kdy oprávněný požadavek občana soudci zamítnou jen z té příčiny, že občan není právnicky vzdělán. Soudci Ústavního soudu se odmítají zabývat obsahem Ústavní stížnosti, i když se stížnost týká základního občanského práva. Žádný zákon soudcům nepřikazuje, aby zkoumali vzdělání občanů, kteří se na ně obracejí.
Právo na soudní ochranu řeší článek 36. Listiny: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Pokud nemáte „právnické vzdělání“, Ústavní soud Vás pošle k soudu do Štrasburku, kde Vám český reprezentant sdělí, že je vše pořádku.
Ještě horší je situace, kdy Vám soud odebere právo, které máte v Listině i Ústavě zaručené. Obrátíte se na soud, a soud I. stupně rozhodne v rozporu se zdravým rozumem. Logicky a podle Ústavy každý účastník sporu může požádat, aby spor rozhodl jiný soudce (nadřízeného soudu, máme dvoustupňové soudnictví). Přirozený výklad termínu odvolání je: „Beru na vědomí rozhodnutí soudce, nesouhlasím s ním, a požaduji (činím, co mi zákon nezakazuje), aby spor rozhodl nadřízený soud“. S takovým požadavkem neuspějete, nadřízený soud nerozhodne, ale tvrdě vrací spor soudu I. stupně. Proto soudy trvají desetiletí a soudci mohou s klidem vynášet výroky, které jsou z matematického hlediska věty nepravdivé.
Interpretace Ústavy a Listiny práv našimi soudci je opravdu zvláštní.
Dokud si naši zákonodárci neuvědomí, v jaké situaci se soudnictví nachází, lze těžko očekávat nějaké zlepšení stavu v justici.
Poznámka: Úvaha je založena hodnocení procesů z veřejných zdrojů (případ zadržených poslanců, rozhodnutí soudce Paclíka v kauze K. Got) a z procesů, ve kterých jsem po soudu požadoval rozhodnutí o platnosti uzavřených smluv.
(Popsáno na http://soudniproces.wz.cz/, http://soudniprocesb.wz.cz/, http://soudniprocesb2.wz.cz/, http://soudniprocesus.wz.cz/, http://dokumentytmobil.wz.cz/)
