Zákony matematiky jsou nedílnou součástí Zákona. Právníci to bohužel nerespektují. Jestliže chceme znát vztah Listiny práv a Občanského soudního řádu, měla by tento problém vyřešit Matematicko-fyzikální fakulta Karlovy univerzity. (Odesláno 30.3.2011)
Vážený pane předsedo vlády,
domnívám se, že úmysl ministra spravedlnosti upravit Občanský soudní řád (v souvislosti s množstvím případů u Nejvyššího soudu) je krok špatným směrem.
Lepším řešením by bylo přinutit naši justici, aby dodržovala Listinu práv a Ústavu ČR.
Občanský soudní řád byl do zákona včleněn v roce 1963. Zřejmě byl vytvořen tak, aby vyhovoval tehdejšímu režimu. Když se počátkem devadesátých let přijímala Listina práv a svobod do našeho právního řádu, nikdo si nedělal starosti s kompatibilitou s ostatními zákony. A to platí doposud.
Občanskému soudnímu řádu by neměl být přiznán atribut zákona, protože je v rozporu s Listinou práv. Důkaz:
Podle Čl. 1. Listiny práv: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“. Podle Čl. 3. Listiny: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu…“ (Tedy i bez rozdílu vzdělání.)
Občanský soudní řád (Osř) přikazuje, že dovolání k Nejvyššímu soudu může podat pouze občan s „právnickým vzděláním“. Čili Osř je v rozporu s Listinou, protože osoba s „právnickým vzděláním“ má jiná práva, než občan bez tohoto vzdělání. Výhody občanů s „právnickým vzděláním“ jsou v přímém rozporu s Listinou práv a svobod. Pochybný absolvent právnické fakulty se může (třeba ve své věci) obrátit na Nejvyšší soud. Já nikoliv. Smutné je, že naše právnické fakulty, Justiční akademie, soudci Ústavního soudu, poslanci a senátoři jsou k danému problému lhostejní.
Nepřesností v Občanském soudním řádu je více. V § 80 odst.c) se praví:
„o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem“. Logický rozbor pojmu „naléhavý právní zájem“: Navrhovatel má ve všech případech naléhavý právní zájem na tom, aby soud spor vyřešil (jinak by kauzu nepředkládal soudu). Odpůrce má ve všech případech právní zájem na tom, aby spor řešen nebyl (kdyby měl shodný názor jako navrhovatel, případ nepůjde k soudu). Právní zájem státu je ten, aby spory byly řešeny spravedlivě a rychle. Z toho plyne, že povinností soudce je zabývat se problémem a nikoliv tím, zda existuje nedefinovatelný právní zájem. Jestliže soudce v rozhodnutí poukáže na právní zájem, je zřejmé, že buď nepřipravil řízení tak, aby mohl rozhodnout, nebo je podjatý a straní odpůrci. Vlastní problém soudci nemohou řešit podle ustanovení zákona, který je v podstatě příručkou, jak mají soudy postupovat. Na internetovém vyhledávači příkazem hledej výraz „naléhavý právní zájem“ obdržíme velké množství nálezů. To je důkazem toho, že soudci jsou podjatí a rozhodují nikoliv podle Zákona, ale podle soudního pořádku (Osř).
Zvláště na pováženou je § 236 Osř: „dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné“. Soudci (I. stupně i odvolacího soudu) dobře zdůvodní špatné rozhodnutí a občan nemá možnost dovoláni ani s pomocí osoby „s právnickým vzděláním“. To je pozůstatek z doby totality a sloužil k tomu, aby soudci mohli vynést jakýkoliv rozsudek (i takový, který lze vyvrátit důkazem z opaku) a občan nemá možnost dovolání.
Osř by měl být vyňat ze zákonů ČR. Rozhodnutí, která soudci dělají na základě tohoto zákona jsou pro navrhovatele naprosto nepochopitelná (požaduji, aby soud rozhodl o platnosti smlouvy, soudce chce, abych tvrdil právní zájem). Termíny „právní zájem, osoba s právnickým vzděláním“ nepatří do zákona, protože nejsou definovatelné. Osř by mě zůstat pouze jako metodický pokyn. Jeho dodržováním by měli být vázáni soudci, ale nikdy účastníci řízení. Neznalost zákona neomlouvá, ale to, že neznám podrobné znění tohoto „zákona“ mne nemůže zbavit práva domáhat se spravedlnosti.
Příčina toho, že Nejvyšší soud (tak jako Ústavní soud) je zahlcen množstvím případů, je v jednání soudů vyšších instancí. Konkrétně tím, že soudci nerespektují Ústavu. Čl. 82. Ústavy praví: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“. Jinými slovy: svéprávný občan, samotný soudce ani soudce jiného soudu nesmí ohrožovat nestranné rozhodnutí žádného soudce. Soudce (senát) vyššího soudu, který vynese rozsudek o vrácení věci, nutí soudce nižšího soudu, aby rozhodl podle jeho mínění a zbavuje se zodpovědnosti za své rozhodnutí na projednávanou věc. Povinností soudce vyššího soudu je vynést podle zákona své nezávislé rozhodnutí a neohrožovat nezávislé a nestranné rozhodnutí soudce jiného soudu. To, že takto postupovali soudci v totalitním soudnictví, není důvodem pokračovat v této praxi.
Ve všeobecném povědomí je soud studentů z brněnské vysoké školy s představitelem vedení školy. Je to normální, že spor trvá 21 let a pořád není ukončen? Jak je možné, že tento stav nevadí Ústavnímu soudu? Kde soudci vyšších soudů berou tu moc, která jim dovoluje vracet věc soudům nižším? Žádný zákon jim to nepřikazuje a Ústava jim to jednoznačně zakazuje. Dovozovat tuto pravomoc z Osř nelze, protože je to v rozporu s Ústavou.
Vynětí Osř ze zákona způsobí, že soud patřičné úrovně bude moci rozhodovat věc pouze jednou.
Rozpory mezi rozhodnutími nižšího a vyššího soudu budou muset řešit kontrolní orgány justice.
Vážený pane premiére, pokud se Vám podaří přinutit ministra spravedlnosti, aby justice postupovala podle Listiny práv a Ústavy, s velkou pravděpodobností se podstatně sníží náklady tohoto ministerstva.
Poznámka:
Tento rozbor vznikl jako zkušenost ze soudního procesu, ve kterém jsem požadoval, aby smlouva, která je v rozporu se zákonem, byla prohlášena za neplatnou. Neuspěl jsem, i když jsem provedl důkaz z opaku. Nejvyšší soud se případem odmítl zabývat, protože nemám právnické vzdělání. Viz
http://soudniproces.wz.cz/ http://soudniprocesb.wz.cz/ http://soudniprocesb2.wz.czProblémové věci z řízení jsem se snažil předložit i Ústavnímu soudu. Ústavní soud stížnost odložil, protože není podána advokátem. Dokumenty k Ústavnímu soudu jsou na adrese:
http://soudniprocesus.wz.cz/
