Listina i Ústava jednoznačně  praví: "Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno." Žádný zákon nezakazuje občanovi učinit prohlášení: Rozhodnutí soudce beru na vědomí, ale přeji si, aby spor rozhodl soudce vyššího soudu.

Ústava jednoznačně praví: "Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat." Jestliže soudce jednou rozhodne, již nikdo nesmí jeho nestranné rozhodnutí ohrožovat. Čili může rozhodnout pouze jednou. Termín "zákonný soudce" v Listině pojednává o situaci,  kdy soudce ještě nerozhodl. (Špatný příklad Čunek). Právo zříci se soudce má každá strana sporu.  Uveďte přesné znění zákona, který přikazuje soudcům II. stupně vrátit spor soudci, který již jednou rozhodl.

Soudní procesy musí být jednoznačné. Termín "závazný právní názor" je jedním z nejhorších termínů, který do soudního pořádku zavedlo totalitní soudnictví. Synonymem  pro "názor" je domněnka, hypotéza, kterou je třeba dokázat. Na základě právního názoru, že existuje třída nadlidí, byli občané posíláni do plynových komor. Protivit se názoru, že dělnická třída zvítězí na celém světě, mohlo mít za následek strávení několika let v uranových dolech.

Pokuste se dokázat konkrétními odstavci Zákona (nikoliv předpisů o soudním pořádku), že je má dedukce chybná.

Již posté Vám sděluji, že si soudce vybrat nemůžete. LZPS stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ve sporu jste dva - Vy jako žalobce a operátor, jako žalovaný. Před soudem máte rovné postavení, a kdyby Vám soud vyhověl, tak by žalované straně byl odňat její zákonný soudce, což je zcela nepřípustné. Prostě nemáte práva jenom Vy, ale i druhá strana sporu. A teď trochu teorie:

Zákonným soudcem, jemuž nesmí být nikdo odňat, je nejen soudce, který je k výkonu soudcovské funkce jmenován u určitého (příslušného) soudu, ale výlučně jen ten, jemuž jako soudci místně i věcně příslušného soudu je k rozhodnutí věc přikázána rozvrhem práce, rozhodování zákonným soudcem je ve světle judikatury Ústavního soudu nepominutelnou podmínkou řádného výkonu soudní moci, neboť jednak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, jednak - na straně druhé - pro každého účastníka řízení představuje stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad tak, aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc. Rozhodování zákonným soudcem, stejně jako již zmíněné zásady nezávislosti a nestrannosti soudního rozhodování, jsou v judikatuře Ústavního soudu rovněž pod důraznou ochranou, neboť náleží k základním podmínkám spravedlivého procesu; proto také jinak přípustné výjimky (kupř. v souvislosti s delegací věci jinému soudu) musí být vykládány restriktivně. Důležité důvody umožňující delegaci věci jinému soudu, která je postupem zcela výjimečným, "musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána"

Viz předchozí příspěvek