Psychopati mezi politiky a manažery

Mnozí lidé se velmi diví skandálům v politice, podvodům, machinacím, rozkrádání státního majetku, rozkrádání humanitární pomoci pro Haiti, prominentním pirátům silnic apod. Přitom si neuvědomují, že každý člověk si podle svého založení vybírá určitý druh povolání, které mu dává možnost uspokojit jak nízké pudy a instinkty, tak případně i vznešené myšlenky a touhy.

Co koho a kam táhne?

Personalisté a psychologové vědí, že lidé toužící po ovládání druhých si přednostně vybírají práci v politice, v managementu, v armádě, policii a ve školství. Lidé toužící po objevování se stávají vědci a výzkumníky. Ti, kdož chtějí pomáhat druhým, se stávají lékaři, záchranáři, psychology či pracují v hospicech a občanských sdruženích. Lidé s dobrým vztahem k penězům zase převážně vyhledávají pozice finančníků, ekonomů a často i právníků. Lidé s uměleckými sklony se stávají umělci. Každý hledá svou parketu. Někteří z nich nad námi mají moc, jiní ne. Někteří jsou nám vzorem, jiní ne. Na druhé straně většina lidí určuje normu. Tedy to, co dělá většina (podle Gaussovy křivky) je normální. A propo, kdo z nás je normální? A v čem?

Každá mince má svůj rub

Proč se někteří politikové a manažeři chovají tak jak se chovají?  Americký psycholog Paul Babiak a psychiatr Robert Hare přišli před časem se šokujícím zjištěním. Zjistili totiž, že mezi manažery a politiky je víc psychopatů než mezi vězni v kriminálech. Na první pohled je nepoznáme. Proč je volíme či dosazujeme na prestižní místa? Podle Hara působí přesvědčivě, jsou okouzlující, šarmantní, uhlazení a nadprůměrně inteligentní. Umějí výborně mluvit. Dokáží být mocensky i majetkově mimořádně úspěšní. Vypadají jako rození vůdci. Jejich cílevědomost a charisma mylně považujeme za pracovní přednost. Ve skutečnosti se stáváme obětí jejich brilantní manipulace. Svoji pravou tvář dokonale maskují.

Robert Hare dále říká: „Povrchního šarmu, manipulace a zastrašování využívají k tomu, aby mohli ovládat jiné a uspokojovat vlastní sobecké potřeby. Nemají svědomí ani porozumění pro druhé. Chladnokrevně si berou, co chtějí, a dělají, co se jim zachce. Porušují společenské normy a očekávání, aniž by měli jakýkoliv pocit lítosti nebo viny.“ Vzpomeňme na nedávné případy pirátů silnic, kteří podle psychologů mají velmi nízké sebevědomí, jež kompenzují agresivním chováním. Muži se zdravým sebevědomím totiž nemají důvod se takto hloupě předvádět a považují to za projev slabosti. Pravý chlap se pozná podle sebeovládání a skromnosti. Za něj mluví činy.

Přestože někteří politikové a manažeři mají podobný psychologický profil jako kriminálníci, ve vězení obvykle nekončí. František Koukolík o nich v knize Vzpoura deprivantů hovoří jako o „sociálně obratných psychopatech“. Neštítí se ničeho. Jsou sebestřední, arogantní, podvádějící, bezohlední a bezcitní. Sami přitom tyto vlastnosti považují za naprosto přirozené. Lidmi, kteří je nemají, pohrdají. Jediné, co respektují a prožívají, je moc a její deriváty - peníze a sex.

Oni za to nemohou

Jak ve svém blogu uvádí psychiatr Jan Hnízdil, „prostředí politiky poskytuje psychopatům magickou moc a podmínky k tomu, aby rozehrávali svoje špinavé hry. Protože necouvají ani před tvrdým rozhodnutím, rychle pronikají do vedoucích funkcí. Jsou úspěšní v dosahování krátkodobých cílů. V dlouhodobé perspektivě ale představují pro vlastní stranu i společnost velký problém… Jejich osobnostní porucha je zpravidla vrozená. Ve vztahu k normalitě jsou to lidé svým způsobem nepovedení nebo zmrzačení, nikoliv nemocní. Nejsou napravitelní ani léčitelní. Pokud se před nimi chcete chránit, musíte je včas odhalit. Jakmile apelují na vaše city nebo morálku a hovoří přitom o demokracii, svobodě jednotlivce a neviditelné ruce trhu, nenechte se zmást. Přestože to říkají o jiných, jsou falešní, prázdní a vnitřně nejistí. Pro stanovení diagnózy nejsou rozhodující jejich slova, ale skutky.“ Hnízdil dále radí: „V žádném případě se nepřipojujte k jejich politickým intrikám, nenaslouchejte jejich slibům, nesnažte se je přesvědčit, převychovat ani přelstít. Okamžitě s nimi přerušte kontakt. Při nejbližších volbách se pokuste zabránit jejich dalšímu působení ve veřejném životě. Jakmile totiž psychopati do politiky jednou proniknou, je prakticky nemožné je z ní odstranit. Prognóza není příznivá“ uzavírá Hnízdil. Babiak a Hare varují, že jejich počet ve vysoké politice a byznysu v příštích letech ještě vzroste.

Moc duchovní a věčná může být ještě horší než světská

Abychom nekřivdili jen světské moci, podívejme se i na tu duchovní. Typickou ukázkou překračování jakýchkoliv hranic morálky jsou stovky až tisíce případů zneužívání dětí kněžími a dokonce i jeptiškami. Většinou šlo o sirotky a všelijak hendikepované děti, které se neuměly bránit a neměly kam si jít stěžovat. Psychologové se přou, jestli tito kněží vůbec věří v Boha (zvláště když se po takovém skutku nic nestane – nevyšlehne oheň z nebe) nebo si najdou pro své činy nějaké „svaté“ vnitřní zdůvodnění.

Co má chudák běžný občan dělat, když je zklamán světskou politikou? Je-li věřící, tak si možná řekne, že to na tom světě za moc nestojí, a bude se utěšovat, že v nebi bude líp. Jeho naději na nebeskou svatost a morálku pak zmaří sluha boží przněním dětí. Je hrozné, když dítě zneužije učitel. Je strašné, když to udělá ten nejbližší - rodič. Je však nepředstavitelné, když to udělá vyslanec Boží – poslední morální instance na Zemi.

Opakuji provokativní otázku: kdo z nás je normální a v čem?