Nemám dost sexu, ale nerozvedu se

Vždycky jsem měl větší sexuální apetit. Občas se mi podařilo narazit na ženskou, která mi stačila v posteli. Jenže mi bohužel nestačila jinde. Můj nejlepší přítel se oženil na základě super sexuální chemie, už je rozvedený, poučil se, že sex není jediné, co drží manželství. Já to věděl i bez příšerného manželství. Já jsem se oženil s někým, o kom jsem věděl, že nemá stejné potřeby v posteli. Jsem masochista? Blbec? Budu litovat?

Věděl jsem, do čeho jdu. To neznamená, že nejsem občas frustrovanej. Nejsem nevěrnej, nechodím do bordelu. Nemám milenku. Chtěl bych víc sexu, ale vím, že partnerka ne. Ale proč jsem si ji vzal? Kvůli sexu? Ne. Je chytrá, inteligentní, hezká, příjemná, umí vařit, má mě ráda, respektuje mě, je věrná, je dobrá kamarádka, rozumíme si, máme stejný názory na výchovu dětí i stejné politické preference,  je to moje spřízněná duše, a spřízněná duše nemusí být se vším všudy, je spřízněná duše fyzická nebo psychická? A není psychika důležitější?  Je to skvělá matka, nemohl bych najít lepší. Je to krásná ženská. Proto s ní jsem. Chybí mi sex? Jo. Znamená to, že se mám rozvést a zničit domov, vzít dětem mámu i tátu pod jednou střechou? Dá se žít bez sexu? Projevuje se frustrace? Občas. Pohádám se s ní. Ale NIKDY bych ji neopustil. Je to totiž moje žena, ať se děje, co se děje a já věděl, do čeho jdu. Sex je fantastickej, ale není jediný tmel manželství.

Tohle není můj příběh, i když píšu v ich formě. Je to  jeden můj známý, kdo mluví. A já ho děsně obdivuju. Má naprosto fantastickou rodinu. Nevím, jestli bych dokázal žít jako on, ale obdivuju ho.

Vím, že sex samotný nestačí. Měl jsem štěstí a narazil jsem na pár žen, které byly v posteli náruživé a  naprosto báječné. Chemie doladěná k dokonalosti, orgány jako by dělané, aby patřily k sobě. Jenže na život to nestačí. Hádky se nedají řešit tím, že půjdeme spolu do postele a tím se hádka přežene a zamete pod kobereček. Za chvíli je z toho pěkná hora... dobrá chemie nemusí nutně znamenat soulad v názorech. A když se neshodneme v názorech na život, máme jiný priority, jinak vidíme důležitost toho či onoho, jak spolu můžete žít? Jednou z tý postele musíme vylýzt. Někdo má to štěstí, že narazí na ženskou, která je fajn osoba a je fajn v posteli. Někdo ne. Ale když už k tomu dojde, že se vezmou dva lidi, kteří mají jiný sexuální potřeby, pokud tam nejsou alkohol, drogy, týrání psychický nebo fyzický, dává smysl rozbíjet rodinu pro vlastní sexuální potřeby? A je to vždycky výhra v loterii?

Manželství všeobecně ničí sex. Rodičovství je pak nápor ještě větší. Po dětech to není stejný. Není. I s osobou, se kterou si tak rozumíte v posteli, zjistíte, že jste utahaní, že máte deadline v práci, že se nic nestane, když to nebude dneska, protože ona je doma furt, není to jako u chození, když všechny cesty vedou do postele... člověk se musí snažit, ne vše mu bude naděleno na stříbrným podnose.

Takže v dlouhý odpovědi na článek paní Ivanky můžu akorát říct, že pan Jirka to moc dobře nevyřešil, nakonec není tak odlišný od jeho Jitky, oba jsou podvodníci.. A pan  Martin je stručně řečeno vůl. Když něco nefunguje v době randění, nebude to zázračně vyřešeno manželstvím. Jestli si Eva prohlíží ruce a telefonuje a fakt se tak nudí, jestli nebude chyba na příjimači obou...a ta tam asi byla vždycky. Každej, kdo s někým chodí, by s tím člověkem měl jet na dovolenou a být zkusit s tím oním 24h denně a uvědomit si, že chození není manželství a že jsou věci, které se časem stanou steterotypní, ať chcete nebo ne. A hrozně rád bych si přečetl, co by řekla Eva a Jitka, jak strašně trpí.  A co si vlastně myslí Ivana?