Nic a ničemu nepomáhají, spíš naopak. Zabývají se škodlivou profesí, která má jako léčit komplexy, ale neléčí, sami koučové jsou zakomplexovaní týpci, kterým nejde o žádné léčení, ale o namaštění si kapsy. Koučové říkaj lidem, jak mají žít, pracovat a souložit. Koučové jsou hochštapleři zneužívající zakomplexované lidi. Anebo ne?
Není kouč jako kouč. Na jedné straně máme lidi jako je Julie Gaia Poupětová (už jenom její jméno říká o ní hodně). Navštívila zemi za velkou louží, učí baby, jak správně masturbovat, kecá o sexu, ale je sexuálně spokojená? Má otevřené manželství, vypadá uměle, mluví uměle, říká si koučka a je její práce skutečně užitečná? Není trošku jako beznohý kritik, který ostatním říká, jak mají běhat? A pak máme kouče osobní, pracovní.
Pak máme kouče typu Kalina.
Slovy jednoho diskutéra
Je pan Kalina případ Kovářova kobyla chodí bosa? (radí o focení a sám...). Ať žijí emoční rovnice, které se rovnají jen jednomu - zisk. Těchto koučů je hodně, Američané jich mají snad nejvíc na světě, marketing mají skvělý, ale komu takoví koučové pomáhají? Sami sobě a peněžence?
V práci může být dobrý kouč potřeba, když chybí správný vedoucí, který umí lidi motivovat a povzbudit a navigovat k lepším výsledkům, proč ne? Dobrý kouč motivuje, naslouchá, pomáhá, ale nediktuje lidem, jak mají přesně pracovat. Osobní kouč také nemusí být úplně špatný, to že celé profesi zvané koučing dává špatné jméno nějaká Gaia Růžena Juliová, neznamená, že všichni jsou stejní. Není kouč jako kouč. Problém je, že si skoro každý může říkat kouč, že je spousta lidí, kteří zneužívají jméno koučů, aby si skutečně namastili kapsy, jenže existují skuteční motivátoři, koučové, kteří se nepodívali na jakýsi program v televizi a z gauče se stali koučem.
Někteří lidé volí osobního kouče raději než psychologa, nemají tak aspoň pocit, že jsou až tak narušení, nemají potřebu jen naslouchače, chtějí ukázat správnou cestu, ale nechtějí pasivní osobu. Osobní kouč může ukázat, kde může být tzv. zakopaný pes. Skeptik řekne, svůj život si koučuji sám, jenže kdo z nás je opravdu bez problémů, v dnešní době? Dáváme v práci i doma skutečně 100 procent?
V současné době vychází nová kniha pana Mariána Béreše: Kouč vlastního života. Rád si ji koupím, už jen proto, že ho respektuji jako fotografa. Z amatéra se vypracoval na někoho, kdo fotí ne jako amatér. A když se někdo umí ponořit do koníčku, jak se asi noří do práce?
Z toho, co jsem četl, vím, že žádná hloupá příručka, jak žít život, ale spíš jeho zpověď, která může ostatní inspirovat k přehodnocení a zlepšení vlastního života. A nahlédnout do minulosti, do minulých chyb, do rodinných kruhů, konstelací nemusí být nutně zlo. Ostatně, kdo se nepoučí z minulosti, bude opakovat stejné chyby v budoucnosti. Dobrý kouč motivuje lidi, ukáže jim, kde jsou jejich slabiny a kde je jejich síla a právě v silných vlastnostech spočívá "navigace" kouče, rozvinout silné stránky, poučit se z těch slabých.
Je každý kouč šarlatán, hochštapler a podvodník, co si udělá pártýdenní kurs kdesi a pak si účtuje těžké sumy za tzv. pomoc? Nebo házíme všechny do jednoho pytle? Nepotřebuji si najmout kouče, abych si udělal názor...
