Nebyli zrovna kamarádi za hrob. Spojili se z logických důvodů. Věřili, že společně jim bude líp, možná taky proto, aby se sami udrželi pod kontrolou. Některé věci začali dělat společně a zdálo se, že to bude fungovat. Ostatní znervózněli a začali se taky hlásit, mezi nima Pepa. Přemrštěnou radost z něj neměli. Patřil mezi chudší, ale žil vedle, vypadal normálně, tak proč ne.
„Tak vítej, Pepo, u nás ve Spolku! ".
Jak to ale udělat? Máme teď společný prostor, musíme udělat domovní řád. Tak se sešli v hospodě a sepsali smlouvu. Že ji všichni vezmou domů k projednání. A když pak budou všichni souhlasit, tak bude platit a všichni ji budou dodržovat. Doma to lehké neměli, ale nakonec skoro všichni souhlasili. Neuspěl jenom John Macintosh. Pepa se potichu radoval. Návrh smlouvy se mu vůbec nelíbil, protože byl - jako správný otec rodiny - zvyklý rozhodovat doma sám a po svém („Kdyby tu smlouvu nechali na mně, pak bych s tím určitě souhlasil, ale takovej paskvil, to teda ne”). Radši doma zatím nic neprojednával.
Ostatní se trochu vyděsili. „Máme problém. Neřekli jsme, že s tím musí souhlasit všichni?” John z toho byl špatnej.
V rámci dohodnuté rotace členů se Pepa stal dočasně šéfem Spolku. Doma úporně přesvědčoval, o kolik výhod je smlouva připraví. Ale jinak že je spolek dobrej. Měl s tím, chudák, tolik práce, až na funkci šéfa Spolku rezignoval a delegoval tam zástupce. Ostatní čuměli a pořád ještě čumí, co ten Pepa umí. Pepa se ale netrápí. Nakonec to stejně odsouhlasí. Ale osladil jim to.
Ze zákulisí: „Že my jsme, volové, toho Pepu mezi nás vzali?”
P.S. Ta hospoda byla kdesi v Portugalsku.
