Z deníku bosorky č. 3 – Slepice tě létat nenaučí

Bůh mi je svědkem, že nemám nic proti žádnému ptákovi na tomto světě. Miluji ptačí řeč, kdysi jsem dokonce dělala i ornitologii a doteď vím, jak se řekne latinsky vrána východoevropská. Jenže s jedním druhem ptáka problém mám.

Od malička nemám ráda slepice. Kdysi nám běhaly po dvorku a já nikdy nevěděla, na koho se vlastně dívají. Jedno oko sem, druhé tam, účes nakřivo. Nikdy si se mnou nechtěly hrát a zajímaly se jen o to, co si kde nahrabou. Vadilo mi, že bez rozmyslu sezobnou vše, kdo jim co předhodí, snad nikdy nezavřou zobáky a v podstatě si jen důležitě hrají na ptáky. Zdá se, že tento negativní postoj ke slepicím, zrozený v duši nevinného dítěte způsobil, že mě stín slepic pronásleduje celý život. A aby toho nebylo málo, celý příspěvek jsem musela přepsat do češtiny, protože si za ten svět nemůžu vzpomenout, jak se řekne slovensky „kvočna“ :-)

Tomuto období mého života ráda říkám "mé ptačí metamorfózy". Posuďte sami. Narodila jsem se v rodném hnízdě jako malé vypelichané ptáčátko a vůbec nic jsem neměla a vůbec nic jsem neuměla. Jenom řvát a jíst. Myslím si, že tohle máme všichni společné a proto jsme bratři a sestry. Ve čtyřech se zjistilo, že zpívám jako skřivánek, ale ve dvanácti jsem najednou byla Nitriansky sláviček. Labutí období jsem přeskočila, protože jsem se cítila jako neatraktivní, škaredé káčátko. Doteď nevím, kdo mi vryl do palice toto choré přesvědčení, kterého jsem se vlastně doteď nezbavila, ale pracuji na tom :-). Naštěstí jsem vždy věřila v moudrost sov a v sílu orlů.  Moje svobodná duše od mládí verše psala, létala vysoko v oblacích, srdce zpívalo a zářilo. Není divu, že mé světlo přitáhlo k sobě lásku. Pak přišly prstýnky - kroužky, budování hnízda a jak jinak, každodenní honička za zrníčky, za červíčky. Když se narodily děti, stala se ze slavíčka, po vzoru své tchyně, kvočna. Ta přesně věděla, jak to má v rodinném hejnu hierarchicky vypadat a jaký je náš slepičí úkol. Být silná, obětavá, usměrňující, neúnavná a tak trochu hloupá, což se demonstrovalo tím, že jsme všechny nosily stejnou trvalou a kaštanový přeliv. Hrabat, zobat z ruky a ani kdákat jsem se sice nikdy nenaučila, ale snášela jsem, dávala lásku, poskytovala ochranu, zónu komfortu, pohodlí a bezpečí. Jen mi nějak uteklo, že mi roste zadek a že pod mými zakrnělými křídly začíná stále častěji parkovat i ten, kdo měl lásku, ochranu, komfort a bezpečí poskytovat mě. Není divu, že když pak kolem nás prošla mladší, křehká, bezbranná, komfort čekající a obdiv vysílající slepice s labutím ohozem, která zatoužila být stejně zazobaná jako já, země se zatřásla, orgány přemístily a ….? Páv měl po ptákách a já po důvodu hrát si dále na kvočnu.

Říká se, že jsme tady proto, abychom se něco naučili. Když jsem si uvědomila, že jsem téměř celý svůj život nebyla ve své kůži, bylo mi do breku. Na druhé straně jsem se díky této zkušenosti naučila, že přirozeností každého z nás je být přirozený a na to není nikdy pozdě.  Že máme být sami sebou a nemáme si na nic hrát, lhát a předstírat.  Že jakákoliv snaha popřít svou osobnost je cesta do pekel stejně jako snaha se každému zavděčit nebo se někomu obětovat. Naučila jsem se, že i když jsou slepice pro náš život nesmírně užiteční ptáci, protože nám dávají vejce a vývar, vysoko létat nás nenaučí. Přesto jsem se od nich něco naučila. Naučila jsem se povznést se!!! A to je pro život stejně důležité jako samotné létání. I ten největší problém se totiž z výšky či z nadhledu jeví jako malá, zanedbatelná tečka, která nestojí za naše trápení. Ať je jak je, na své slepičí období nakonec vzpomínám ráda a s láskou. Jsem na sebe hrdá stejně, jak mohou být na sebe hrdé všechny mámy – kvočny na světě. I stýskání po tom, co už není, patří k životu. Základ je se tomu nepoddat, více si věřit a hlavně: neskončit někde v hejnu vran!!!