Ukradnutý čas

Přemýšleli jste někdy o tom, kolikrát v životě jste vyslovili větu: „Promiň, teď nemám čas?“

Přemýšleli jste o tom, kolikrát bylo pro vás něco jiného důležitějšího, než čas na rozhovor s dětmi, čas na návštěvu rodičů, čas na přátele, na partnera, na lásku, objetí a hlavně na sebe? Já o tom v poslední době přemýšlím dost často a v té chvíli mi není zrovna veselo. Ve svém životě jsem se snažila dělat vše, jak nejlépe umím. Snažila jsem se být dobrou mámou, milenkou i manželkou, kuchařkou, hospodyňkou, podnikatelkou, zaměstnavatelkou, kamarádkou, člověkem, který si najde čas na každého.  Bohužel, nezbyl mi čas na mnoho dalších důležitých věcí a lidí, včetně sebe samotné. Můj život se svinul do klubíčka povinností a odpovědnosti. V tom prazvláštním světě jsem bloudila a ztrácela se, stále více osamělá a nešťastná. Kradla jsem si čas i na písničky a místo radosti z vytvořeného jsem velmi často měla vyčítavý, nepříjemný pocit, že jsem místo psaní měla raději udělat to či dokončit ono.

Čas je relativní, čas je čtvrtá dimenze či jenom veličina, která nám má připomenout, že všechno je pomíjivé včetně nás samotných? Možná se honíme proto, abychom toho stihli co nejvíc, protože si tuto skutečnost uvědomujeme. Většinou nejsme pány svého času, protože nám to životní okolnosti jednoduše neumožňují. Nemám rozum v malíčku, ale dovoluji si tvrdit, že systém, ve kterém žijeme, na naše názory, člověčí potřeby a časové možnosti moc ohledů nebere. Nastavená pravidla, normy a zákony, kterým se musíme podřídit, stanovené termíny, do kdy máme zaplatit daně, složenky, poplatky, splnit si povinnosti, v kolik a do kdy musíme být v práci, do kdy máme co udělat a kolik vydělat, v kolik musí být naše děti ve škole, do kdy je otevřeno v obchodě, kdy můžeme do důchodu,….čas, čas, čas… nedá se zastavit, nedá se obejít, nedá se získat zpět. Honíme se, stresujeme nebo naopak, časem plýtváme, věnujeme ho lidem, kteří za to nestojí či věcem, které nám kradou energii - hloupým programům v televizi, blbostem na internetu. Čas je to nejcennější, co máme. Čas je kousek z nás. Komu nebo čemu ho věnujeme, to je jenom otázka volby, určení priorit. Když si mně někdo vyslechne, zavolá mi, napíše, zajde se mnou na kávu, pomyslí na mně a pošle kousek přející energie, vím, že mi dal ten nejcennější dar. Dal mi kousek svého času, dal mi kousek sebe a já jsem za to vděčná a navždy budu.

Kdybych uměla čarovat, zastavila bych na okamžik svět, ať si vydechne. Zastavila bych myšlenky, abychom se všichni mohli na chvilku ponořit do sebe a do svého ticha. Kdybych byla bosorkou, vrátila bych čas lidem, kteří se nestihli naposledy obejmout, políbit, pohladit, vysvětlit si nedorozumění, odkrýt tajemství, kteří nestihli říct: “Miluji tě, děkuji, odpouštím ti nebo promiň mi, prosím“. Bohužel čarovat neumím. I když?

Text písničky Ukradnutý čas jsem napsala před čtyřmi roky a vyjadřoval to, co jsem v dané chvíli cítila. Měla jsem pocit, že na všechno a na všechny, které miluji, si musím krást čas. V září 2015 jsme s Danielem Špinerem nahrávali ve studiu další písničky do projektu TERAZ a TADY. Když jsem později  poslouchala naše nahrávky, u jedné písničky mi naskočila v hlavě úplně jiná melodie a před očima jsem uviděla úplně jiný text – Ukradnutý čas. Rozhodnutí bylo jasné. Na původní klavírní doprovod jsem nazpívala úplně jinou, novou písničku. Daniel byl natolik velkorysý, že mi tento samozvaný úlet požehnal. Jak už jsem naznačila, moje písničky vstupují do mého reálného života. Jinak to není ani teď. Učím se věnovat si svůj čas a s láskou ho dávám těm, kteří o to stojí. Najednou mám hromadu času a užívám si ho. Už nejsem jeho otrokem. Čas, který jsem si nechala ukrást já, nelituji. Beru to jako nejdelší, nejtvrdší a nakonec i nejlepší školu mého života, jako příležitost jít dál.

Tuto písničku věnuji všem, kteří se cítí být otroky svého času, otroky své práce a povinností. Život máme jenom jeden, tak milujme, děkujme, odpouštějme těm, od kterých jsme si nechali ublížit … a žijme ho tak, abychom se nikdy nikomu nemuseli omlouvat…