Sihote

Nedávno mi jeden můj kamarád napsal:“ Nemusíš být vděčná, nemusíš mi pokaždé děkovat. Nejsi přece žádná chudinka, ale schopná a talentovaná ženská. Sakra!“

Dost mě to pobavilo, druhé až páté slovo od konce mé srdíčko potěšilo a přece…      I když nejsem chudinka, o vděčnosti vím své. Například to, že mi ještě z žádného s úsměvem vyřčeného slova „děkuji“ pusa neupadla. A že jich bylo! Z vlastních zkušeností vím, že úsměv a slovo „děkuji“ je pro většinu dobrých lidí pohlazením, které potěší, impulsem, který dodá energii, radost, povzbuzení, upřímnou chuť pomoct či posloužit a na oplátku také s láskou povzbudit, pohladit, dodat energii, potěšit, pomoct, posloužit … dokolečka dokola. Je to zvláštní. Lidé se po staletí snaží objevit nekonečný zdroj energie a přitom ho už dávno znají. Jmenuje se vděčnost. Stačí ji jen správným impulzem nastartovat. Děláme to?

Je zajímavé, že „děkuji a prosím“ patří mezi první slova, které učíme své děti. Alespoň takhle to bylo za našich mladých časů. I když, tehdy se také našly výjimky. Nikdy nezapomenu na výrok jednoho muže, který mi řekl: „V životě udělám všechno pro to, aby moje děti nikdy nemusely nikoho o nic prosit a nikomu za nic děkovat!“ No a tak to i dopadlo. Dnes už se nemá čím chlubit, snad jenom ukázkovým nezájmem svých dávno dospělých ratolestí.

Děkovat je něco, čím vyjadřujeme ty nejhlubší pocity k těm, kteří nám pomohli, věnovali nám svůj čas, pozornost, pochopení, lásku, dali nám dobrou radu či náladu, stáli při nás v bouřkách a nesnázích, byli k nám upřímní, protože jim na nás záleží, nasměřovali nás, pečovali o nás nebo nám jenom obyčejně posloužili. I když za naše peníze. Vždy mě fascinuje situace, když čekám v obchodě ve frontě a zákazník stojící přede mnou bez pozdravu vybafne na prodavačku: “Dvacet deka támhleté šunky mi dejte!“ Pak zaplatí a bez pozdravu odejde. V hospodě jsem si už také zvykla na to, že dva zdvižené prsty znamenají „dvě piva“ a asi to v překladu znamená, že časem obou zúčastněných stran se má šetřit, protože taková je doba. Pamatuji si, jak kdysi můj syn, ještě jako malé dítě, natěšeně utíkal otevřít sousedce vchodové dveře a namísto „děkuji“ dostal vynadáno, že jí zavazí. Měla totiž plné ruce zavazadel. Na mnoho věcí v životě se dá zvyknout, i když těžce. Pokud se chceme vyhnout zklamání, nemáme prý nic očekávat. No ale vysvětlete to dítěti!

Kromě světlých zítřků už také nic neočekávám. Vděčnost a uznání? To už vůbec ne. Vše, co dělám, snažím se dělat s láskou a pro radost, kterou mi to přináší. Když vidím úsměv a slyším „děkuji“, má radost je dvojnásobná. Proč si ji nedopřát? Jenomže občas mě přece jenom něco zaskočí. Smutné příběhy o ztrátě paměti a bohapusté lidské nevděčnosti. Každodenní příběhy o pomatení smyslů, o nezodpovědnosti, nespokojenosti, bezohlednosti, o ztrátě pudu sebezáchovy, o hamižnosti, zaslepení mocí,….

Nejsem věřící, ale modlím se. Po svém. Modlím se za to, abych nikdy neztratila paměť, abych svým nevděkem a nespokojeností nikdy neublížila ani sobě ani nikomu jinému. Každý večer děkuji za všechno, co mám, za všechny krásné bytosti, které znám, za vše, co jsem se naučila a co jsem prožila a předem děkuji za všechno krásné a dobré, co na mně čeká příští den. Kdybych uměla čarovat, přičarovala bych lidem vděčnost a pro každého jeho vlastní ostrov klidu a pokory.

Pokud občas nejste spokojeni s tím, co máte, podívejte se na Sihote. Tuto písničku jsem nenapsala já. Jako malou holčičku mě ji naučila jedna  obdivuhodná, statečná žena s nelehkým osudem, která už dávno není mezi námi. Sihotě mě provází od malička, zpívala jsem je s cimbálovkou i rockovou kapelou. Když mě občas přepadne pocit, že svět kolem nás a náš život v něm není dost dobrý, bohatý, šťastný a krásný, vracím se k tomuto videoklipu a je mi moc smutno, že ještě stále neumím čarovat…

S láskou a vděčností vaše Zpívající bosorka

https://www.youtube.com/watch?v=7OzL-hMAis4